Kameny se jmény a daty jsou vzpomínkou na členy rodiny Deutschovy, Šlesingerovy a Gustava Fuchse. Všichni byli 5. prosince 1942 přímo z domu deportováni do koncentračního tábora v Terezíně. Do Poličky se už nikdy nevrátili, většina z nich zemřela ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi.

„Rudolf Deutsch pracoval v poličské tkalcovně, jeho manželka byla dělnice ve výrobně klobouků. Měli čtyři syny a s výjimkou nejstaršího Viktora zemřeli všichni v Osvětimi. Z rodiny Deutschovy přežil jen Viktor, který v roce 1942 studoval v zahraničí. Vystudoval v Anglii lékařství a účastnil se bojů za druhé světové války. Po válce se usadil v Anglii a domů do Čech a Poličky se vrátil až po roce 1989,“ přiblížila příběh rodiny ředitelka Centra Bohuslava Martinů v Poličce Pavla Juklová.

Rodina Šlesingerova žila ve stejném domě jako Deutschovi a i oni museli odtud odejít 5. prosince 1942. Arnošt Šlesinger byl majitel pánského krejčovství v Poličce a do transportu do Terezína nastoupil s manželkou a dcerou. Všichni zahynuli v Osvětimi, stejně jako Gustav Fuchs, což byl strýc manželky Arnošta Šlesingera. U toho jediného se dochovala zpráva o úmrtí. V Osvětimi zemřel v dubnu roku 1943.

Na odhalení prvních devíti Kamenů zmizelých v Poličce zazněla česká státní hymna a také izraelská národní hymna Hatikva, a to v podání sboru poličského gymnázia Juliettes pod vedením Ellen Erbesové. Daniel Vaněk, kantor Federace židovských obcí, za zemřelé oběti pronesl tradiční hebrejskou modlitbu. Na chodníku před domem nechyběly symbolické kamínky, kterými mohli lidé uctít památku zemřelých.

Umístění prvních Kamenů zmizelých připravuje také Litomyšl, kde si letos připomenou výročí transportu litomyšlských Židů do Pardubic, odkud pokračovali dále do Terezína a táborů v Polsku. Litomyšl připomene jejich památku několika připravovanými akcemi, jejichž vrcholem bude položení šestnácti Kamenů zmizelých na pěti místech. Připomenou rodinu Sladkusovu, Bergmannovu, Freyovu, Štolcovu a Emu Bondy.