Na ulici se Jiří ocitl v roce 2005. Ještě nedlouho předtím přitom vlastnil vcelku veliký rodinný dům. „Po úmrtí obou rodičů a neshodě s bratrem jsme dům prodali. Časem jsem si našel družku, která mě podvedla, připravila o jistotu bydlení a ještě dodnes mám přišité splátky jedné půjčky,“ vysvětluje, jak se rázem ocitl bez střechy nad hlavou.

Několik týdnů přespával v parku, když nastala v roce 2005 zima, uchýlil se do vestibulu vlakové stanice. Protože se choval slušně, nikoho neobtěžoval a byl milý k lidem, železničáři mu poskytli nový domov v odstaveném vagonu. Na svitavské kusé koleji nebydlel sám. Společnost mu dělal bystrý psí kříženec všech možných ras, který dostal jméno Čert.

Společně si vařili, poslouchali rádio a byli rádi, že mají střechu nad hlavou. V únoru do jejich domova přišla žena. Jaroslavu objevil Jiří spící a promrzlou před svitavskou železniční stanicí. Nabídl ji nocleh ve vytápěném vagonu a ona přijala. Její osud je hodně podobný. Když si manžel našel mladší ženu, musela z jeho bytu odejít.

Chvíli bydlela v podnájmu, když ale přišla o práci kvůli dlouhodobé nemocnosti, nemohla si ho už dovolit platit. Skončila na ulici. Několik týdnů přespávala po kanálech a na lavičkách. Než ji objevil Jiří…

Oba byli rádi. Jaroslava, že má kde spát a Jiří, že si má s kým popovídat. Nic však netrvá věčně. Jejich idylka nedávno skončila. Dřevěný příbytek na železných kolech, v němž našli nový domov, určily dráhy k likvidaci.„Bereme život takový jaký je, ničím se příliš netrápíme, stejně to nemá cenu, ale tohle je nám hodně líto,“ smutní Jiří s Jaroslavou. Jejich smutek je o to větší, že před několika týdny přišli i o svého věrného psího společníka Čerta. Nevrátil se ze své pravidelné obchůzky.

Jiří i Jiřina se bojí zimního období. V jejich provizorním přístřešku se nedá mrazivé počasí přežít. „Hledáme nový domov, ale s omezenými financemi je to moc těžké. Přesto nepřestáváme věřit ve štěstí,“ dodává paní Jaroslava.