Každý rok se sice vrací na tři až čtyři měsíce do Čech, ale vždy se těší zpátky k přátelům do Asie.

Odchod z Evropy

Před odchodem na jiný kontinent pracoval jako šéfkuchař v hotelu Evropa v Praze. „Na rautech si mě oblíbil jeden politik a ptal se mě, jak se mi líbí Thajsko. A mně se nelíbilo vůbec, mám rád hory a moře. Tehdy jsem dostal pozvání na ostrov Phi Phi. Po návratu do Čech jsem ale dal v hotelu výpověď a odešel do Thajska. Byl jsem přepracovaný, v práci jsem byl od šesti ráno do dvou hodin ráno a to mi rozbilo i rodinu. Thajsko mě zachránilo. Když jsem tam přišel, byla to nádherná, panensky krásná země skoro bez turistů. Všichni se tam na sebe usmívali, byli šťastní a díky teplu jim nic nescházelo,“ vzpomíná Milan Boržik.

Začal s nimi žít jejich pohodový život. Na ostrově Phi Phi pobýval pět měsíců a stále to protahoval. Dneska do asijské země odjíždí na osm až devět měsíců. V současné době žije s přítelkyní v Poličce. Do exotické země, svého druhého domova, se vrátí v listopadu. V Čechách má rodiče, bratry a přátele, za nimiž se rád vrací, ale Česko jako takové mu nechybí. Na vlastní kůži zažil velký příliv turistů do Thajska. Jedna cestovní kancelář z bývalého Sovětského svazu dokonce přiváží denně dva tisíce turistů. Thajsko je nyní hodně postižené obchodem a turismem.

„Šel jsem proto dál, abych poznal i jiné země. Oblíbil jsem si Indonésii, Borneo, část Filipín, Malajsii a ostrovy, kde lidé ještě neznají ani elektřinu, ale jsou šťastní,“ říká.

S dokumentaristou Hugo Habrmanem natočil dokument o lidech z malých ostrovů. Záměrně však neříkají, kde přesně se nacházejí, aby zůstaly panensky krásné. „Existují malé obydlené ostrovy, které ale do deseti let kvůli oteplování a ničení korálů nebudou. Proto jsme o nich natočili dokument. Jsou tam rybáři, kteří neznají ani doktora, mohou umřít na bolest zubu, ale mají třeba patnáct dětí a žijí v nádherném světě,“ uvedl Milan Boržik.

Návraty z exotické země však pro něho bývají těžké. „Realita v Čechách je konzumní, jsem šťastný v Asii. I když se vracím do Čech ke kořenům, k rodině, tahle země mi nechybí. Stačí mi na tři měsíce v roce. Rád odjíždím do Asie, tady je to hrozný stres a díky tomu panuje mezi lidmi i nevraživost. Když se vrátím zpátky do Thajska, je to markantní rozdíl. Všichni sedí venku a povídají si. Nejsou tu chudáci, jak turisté říkají, žijí ze dne na den, žijí s přírodou a jsou šťastní,“ tvrdí Milan Boržik.

V Thajsku se mu nejvíce líbí lidé. „Je to země úsměvů,“ vysvětluje. V Thajsku stálé zaměstnání nemá a vlastně ho ani nepotřebuje. Žije s rybáři, sbírá kešu oříšky, kočoval po oceánu, českým přátelům dělá průvodce a cestuje za přáteli po Asii. Na ostrově Phi Phi má chaloupku, kterou mu sice smetlo tsunami v roce 2004, ale postavil novou.

„Mám všude známé. Po tsunami se mnoho z nich odstěhovalo jinam, takže kočuji po Borneu, Indonésií a na další ostrovy. Měl jsem také pracovní nabídku ve Vietnamu, zavádět restauraci v Saigonu. Učil jsem kuchaře vařit a to bylo zajímavé. Restaurace byla ve čtvrti, kde se běžně pojídají psi a žáby. Tak jsem jim říkal, že psy teda dělat nebudeme. A udělali jsme tam krásnou restauraci pro sedm set lidí. Funguje dodnes,“ dodává Boržik.

Gothaj s cibulí

V Thajsku však rozhodně nemá „absťák“ po České republice. „Mám to tu rád, jsme Haškův národ. V Asii jím dokola rýži, zeleninu a ryby, takže mi někdy chybí české jídlo. Někdy přijde chuť na teplý český chleba s máslem a ředkvičkami. Ale první, co si dám, když přijedu z Vídně do Mikulova, je gothaj s cibulí a octem. Český ocet nemá ve světě obdoby. Je to moje zamilované jídlo. A prejt s bramborem a zelím. Ale dá se bez toho žít, stejně jako bez alkoholu,“ říká Milan Boržik, který si ale rád vychutná také české pivo.

I když je šťastný v Thajsku, kde mu místní říkají Papa, dokáže si představit, že by se vrátil do Čech. „Na stáří musí mít člověk zázemí. Do Asie se ale budu vždycky vracet. Možná to časem obrátím a budu žít osm měsíců v Čechách a čtyři tam. Pro klidnější život je lepší být ale v Asii,“ uzavírá Milan Boržik.