Už samotná přítomnost některých hostů ale mluvila o úplném opaku. Naštěstí. Jaroslav Marek je totiž živoucí pamětí národa.

Narodil se, jak říká, na „den svobody“ 28. října roku 1911 v Horním Studenci na milované Vysočině. Byl nejmladší z jedenácti dětí. „Chodil jsem krást brambory a ty mě udržely při životě. Pořád jsme byli hladoví. Až když otec dostal práci na železnici, bylo to lepší,“ vzpomíná na krušné časy a pokračuje: „Nejlepší to bylo, to mi bylo sedm, když byla vyhlášena naše republika. Vzpomínám, když stará paní policajtová s rukama nahoře křičela: ´lidičky, je mír´. Díky našemu milému prezidentovi Masarykovi…“

Ani další životní etapa Jaroslava Marka nebyla všední, i když se vyučil ne strojvedoucím, jak si přál, ale pekařem. „Čtyři roky jsem pracoval u Vondráčků ve Slatiňanech, to je u rodiny otce paní Helenky, zpěvačky. Už v sedmi letech koncertoval v klášteře, pak si vychoval dceru na zpěvačku. On je o deset let mladší a stále udržujeme přátelství,“ líčí stoletý.

Také další nesplněné přání Jaroslava Marka stát se letcem zásadně ovlivnilo jeho život. Na vojně v Kostelci nad Orlicí zůstal sedm let, potom, když se blížil 38. rok, ho přeřadili k finanční stráži na Šumavu, do Modravy. Po válce se k práci vrátil. Nástup komunistů ale znamenal konec této složky a Jaroslav Marek byl přeřazen do Sloupnice, kde žije dodnes.

Těší se dobrému zdraví, jeho vitalitu by mu mohly závidět i mladší ročníky. „Střídmě jsem žil, střídmě pil, střídmě jedl a jím a zaplaťpánbůh vydržel jsem. Oni se tomu diví a já taky,“ říká k tomu s nadsázkou. Když to jde, rád si zajde na pivo. Raduje se ze své rodiny má 3 děti, 7 vnoučat a 2 pravnoučata.

V jeho srdci zůstala i Modrava, kterou stále navštěvuje. Vždyť i k jeho životnímu jubileu mu kromě rodiny, přátel nebo starosty obce přijeli gratulovat i přátelé ze Šumavy. „Pan Marek je pro obec ikona. Když tam přijede, zajde do hospůdky na pivo, donedávna si dal doutníček. To je přece něco úžasného, takhle vitálních lidí je skutečně málo. Pro obec je to pamětník historie, už tam není nikdo, kdo by si modravskou předválečnou historii pamatoval, z původních obyvatel už nikdo nežije,“ říká starosta Modravy Antonín Schubert. Sám obdivoval jeho vyprávění už jako šestnáctiletý kluk. „Vidět někoho, kdo sloužil jako příslušník finanční stráže na Modravě, to bylo něco. Znali jsme jen finanční stráž z filmu Král Šumavy, živého finančníka nikdo neviděl,“ dodává.