Jde tu o hamletovskou otázku: Nadávat, či nenadávat? Často říkám: „My optimisté, my to máme jisté“. V rámci ankety každopádně zaškrtávám kolonku „nyní jsem spokojen“. Mám k tomuto konstatování mnoho důvodů. Máme svobodu. Mám ji i já. Mám–li na to, mohu kamkoli do světa. Věřící se už nemohou vymlouvat, že by se chtěli zúčastňovat náboženského života s oním známým „ale“. To „ale“ zmizelo. Mají svobodu, kterou nevyužívají, protože z pohodlí výmluv už se nechtějí vracet do oblasti, kde by museli přemýšlet nad svým životem.

V neděli raději místo církevního zpěvníku vezmou kartu pro výhodný nákup a jdou do supermarketu. Tam mají svobodu velikého výběru. Žije se mi dobře. Když něco někde řeknu, nemusím se bát, že mne někdo někde práskne. Jako vášnivého čtenáře mne těší, že v češtině vycházejí knihy kdysi zakazovaných autorů. Že ve svém oboru si mohu vybrat a koupit odbornou literaturu, která před dvaceti lety nemohla u nás vycházet.

Mnozí respondenti jsou spokojeni, ale s výhradami. To mne znepokojuje, ale neděsí. Spíše mě to bolí. Oni si neuvědomují, že budování nové společnosti, tedy v pravém slova smyslu demokratické a právní, je běh na velmi dlouhou trať, štafetový běh pro tři až čtyři generace. A záleží na každém z nás, jakou štafetu budeme předávat. Nedočkavost je jedna z našich lidských vlastností. Nechtějme všecko hned. Víme přece, že „není ten, kdo zachová se všem“.

Žije se mi dobře, protože věřím ve vyšší hodnoty a netrápím se tím, jestli máslo, chleba či cokoli jiného bude o nějaké procento dražší, protože jsem si vědom, že všechno něco stojí a že se musíme od pomyslného dna znovu odrazit. Nešvejkovat, ale mít trpělivost a víru v lepší. Večer nepřepínat, ale raději vypnout, ztišit se a zameditovat.