Smutek, hořkost… Verdikt soudu vehnal ve čtvrtek Naděždě Tomčíkové slzy do očí. Před devíti lety cestovala ve vlaku, na který u Studénky spadla konstrukce mostu. Svitavská zdravotní sestra byla mezi prvními, kteří pomáhali na místě zraněným.

Žádný viník, nikdo zodpovědný za oběti a doživotně zraněné… Co na rozhodnutí soudu říkáte?
O tom, že bude soud, jsem se dozvěděla před týdnem z médií. Když mi rozsudek sdělila známá telefonicky, jen jsem řekla: Ještě jednou, prosím. Nemohla jsem tomu uvěřit. Potom jsem se rozbrečela. Promítla se mi v hlavě ta hrozná nehoda, utrpení zraněných a pozůstalých. Říkala jsem si, jak to může někdo vyslovit. Vždyť někdo musel dělat něco špatně, proto ten most spadl před vlak do kolejiště. Jak je možné, že více než devět let se zjišťuje, vyšetřuje, dělá se snad pět znaleckých posudků a nic. Neví se, proč most spadl, neví se, zda za to obvinění mohou, takže nikdo nemůže za nic. Zemřelo osm cestujících. A nakonec nikdo za nic nemůže? Pro mě je to obrovské zklamání.

Jak to vnímají ostatní účastníci neštěstí?
Stejně. Volali jsme si a psali. Pro pozůstalé obětí a účastníky je uzavření kauzy důležité, i když jim to jejich blízké nevrátí. Považují to za nespravedlnost. Do devíti let čekání se promítlo tolik věcí a událostí. Léčení po havárii, psychický stav, vyrovnávání se s tak závažným a smutným zážitkem, ztráty na životech. Chápeme složitost případu, vyšetřování, dokazování, posudky, ale trvalo to dlouho. Kdo to nezažil, nemůže pochopit naše problémy a pocity.

Existuje ještě šance po devíti letech, že dojdete spravedlnosti a soud najde viníky?
V tuto chvíli nevím. My už jsme obavy a pochyby z výsledku několik let neskrývali. Přesto, když to uslyšíte, srazí vás to na kolena. Ale to neštěstí bylo obrovské, zasáhlo tolik lidí. Chyby tam byly závažné, pochybení zcela jasná. Nechápeme, že soud za ty roky nezjistil, proč most spadl a kdo za to může. Státní zástupce se odvolal. Uvidíme, zda krajský soud potvrdí výsledek, nebo rozhodne jinak.

Scházíte se stále s těmi spolucestujícími z vlaku, strojvedoucím?
Ano, jsme v kontaktu. Pan strojvedoucí u dráhy nepracuje, nešlo to. Je starostou ve Stránčicích. Voláme si, píšeme, víme o sobě. S řadou dalších se každoročně v den výročí scházíme u pomníku ve Studénce.

Nedokážu si to představit, i po letech to musí být náročné. Jak se žije devět let po takové nehodě?
Mně hromadné železniční neštěstí změnilo pohled na život, ovlivnilo moje zdraví. Uvědomuji si priority i své možnosti. Dalo mi to ale také řadu známých, se kterými si rozumíme právě pro ten společný, i když nepříjemný zážitek. Vzpomínky jsou stále živé, vnímám špatně každé houkání sanitek i dalších záchranářů. Přestala jsem řídit auto kvůli provozu a situaci na silnicích. Stále mi vadí nečekané rány, skřípání, houkání, brzdění. Nepříjemné vzpomínky se oživí při různých výročích, ale také při každém novém neštěstí, která se bohužel dějí.

Železniční neštěstí ve Studénce
Osudové osmičky… K tragédii mezinárodního rychlíku Comenius došlo 8. srpna 2008. Ve vlaku cestovali většinou mladí lidé na koncert skupiny Iron Maiden v Praze. Když strojvůdce při vjezdu na nádraží ve Studénce viděl padající konstrukci mostu, dokázal rychlobrzdou snížit rychlost ze 139 na 90 kilometrů v hodině. Šest lidí zemřelo na místě, další dva v nemocnici, 95 cestujících utrpělo zranění, z toho 9 těžká s trvalými následky. V době zpracování žaloby činila škoda 177 milionů korun. Soudní líčení začalo 20. června 2011.