Nebýt jeho, život by neměl o tolik jednodušší. JIŘÍ ŠMARDA se rozhodl, že jeho rodina bude pomáhat podobně postiženým lidem v regionu. Jeho přímá otcovská zkušenost mu velela najít podobně smýšlející lidi, kteří chtějí shánět peníze na speciální výcvik zvířat, co pomůžou dětem i dospělým. „Ve Svitavách už podobní čtyři psi jsou a my jsme chtěli pomoct spolu Pes pomůže sehnat finance na další trénink i pořízení psů," vysvětlil. Nakonec se v jeho myšlence shlédl i frontman Čechomoru František Černý.

Sám víte, na kolik pořízení takového pomocníka vyjde.
Je to sto dvacet tisíc až dvě stě tisíc korun. Podle toho, co všechno má umět a dělat. Pes pomůže cvičí psy nejen pro mentálně, ale také tělesně hendikepované.

Jak vůbec mohla pomoci benefice, spojená s Vánočním bigbítem, k získání tolika peněz na výcvik?
Těžko říct, kolik benefice zatím vydělala. Nedokážu si to představit. Představoval jsem si horentní sumu, ale už teď vím, že to bude rozhodně méně, když vidím, co všechno se musí odečíst do nákladových složek (úsměv).

Na lidech motajících se okolo benefic je také oslovování partnerů a firem. Jak vám vycházeli vstříc?
Normálně jsem obešel ještě před koncertem tři firmy a všechny tři nám daly peníze. Do telefonu jsem přitom původně slyšel – ne, letos jsme měli spoustu investic, nic bohužel nedostane. A nakonec jsme od každého něco dostali. Moc mile mě ty společnosti překvapily.

Jak moc ulehčuje asistenční pes život vašemu synovi i rodině?
Asistenčního psa máme opravdu jen na to, abychom mohli se synem někam vyrazit. Psa nemůžeme nechat doma a když už kamkoliv jedeme, chceme ho vzít sebou a mohl s námi jít. Že s námi jde třeba do obchodu, to je velká azajímavá zkušenost pro nás i pro něj. Manželka je se synem doma a psa využívají například k polohování. Když má zmrzlé nohy, položí jej pod nohy a zahřeje ho. Je to velký pomocník. Nepotřebujeme takového, který umí nosit i pleny a umí sundávat ponožky. To děláme my.

Žijete pospolu s komunitou podobných lidí?
Rozhodně jo. Chodíváme společně na procházky i s našimi psy. Třiadvacet let se v tom pohybujeme, takže na kohokoliv ukážete, toho známe. Děláme akce, jsme ve sdružení pro mentálně postižené. Komunikace tu je. Čtvrtý pes už je v nové rodině a proto už se těšíme na další procházky s novým členem a na utužení vztahů s novými lidmi.

Jaké máte aktivity se synem?
Jezdíváme jednou ročně na tři týdny do Luže u Košumberka a manželka jezdí za námi. Tam trénujeme a pohybujeme se mezi ostatními lidmi s podobnými problémy. Původně jsme dokonce chtěli canisterapeutického psa. Jenže naše fenka je hrozně aktivní a proto jsme to odřekli a máme jen asistenční typ. Je to ale hrozný miláček a miluje lidi.I cvičitel nám říkal, že ho odvolá odkudkoliv, jen ne od dětí.

Povězte. Potvrzuje se vám to, že lidé s hendikepem a jejich blízcí mají pozitivnější náhled na život než zdraví lidé?
Teď mám na krajíčku, protože se ve mě probudila anima (část ženy), protože už jsem ve středním věku. Víte, díky svému synovi zjišťuji, jak stupidní problémy mají zdraví lidé. Vidím to už od jeho narození. Lidé jsou na nervy z naprosto obyčejných věcí a s prominutím z hovadin. Jsem rád, že jsem mohl nakouknout jinam. Nechci se vůbec povyšovat, ale cítím, že jsem od dva levely výš a vidím něco jiného. To, co je v životě důležité. Lidským malichernostem se jenom směju pod vousy. Někdy lidem říkám – doufám, že dojdeš do takového stádia, jak to mám já. Vždyť nikdo nikdy neví hodiny. I když jsem optimista, ale lidé ani nevědí, jak dlouho tu budeme. Když se narodil syn, první tři týdny nám říkali, že umře. Nikdo neví, oč tu kráčí.

Skládáte v kapele i písničky na toto téma?
Neskládali, ale je pravda, že bychom to udělat mohli. Jen je problém v tom, že rocková muzika vyžaduje texty tak trochu o ničem (smích). To bych musel mít svou folkovou kapelu a tam bych to zazpíval. Ale rockové písně jsou spíš depresivní. Když chci složit něco o lásce, dostanu v kapele kartáč, že nic takového neexistuje.