V listopadu se po hloučcích setkávali na náměstí, až vše vyvrcholilo velkou manifestací. Vladimír Gracias tenkrát pracoval v zemědělském družstvu, večery trávil společně s kamarády kopírováním materiálů. Jen proto, aby lidé měli pravdivé informace o tom, co se v našem státě děje. Na náměstích se je dozorovali a sledovali.„V ten osudný pátek jsem byl s ředitelem v Praze, procházel se ulicemi a viděl, co se začíná dít. Chtěl jsem tam zůstat, ale on řekl, že v žádném případě," vzpomíná Vladimír Gracias. Pár dní po 17. listopadu už o Prahy vyrazil, aby pod balkónem Domu Melantrych zažil dějinné události. „Jsem rád, že se to stalo a prospělo to všemu. Všechno sice ideální není, nemám růžové brýle, ale rozhodně bych nechtěl vrátit to, co bylo před rokem 1989," říká dnes Vladimír Gracias. Byla to doba nadšení, elánu, pospolitosti. „A čtyřicet až padesát lidí nám pomáhalo," míní. V dnešní galerii Vysočina dokonce dostali prostory pro tvorbu materiálů. V Poličce prožíval revoluci pozvolna. Díky agrodružstvu a silnému předsedovi, který chtěl být pokrokový, se dostal i na stáž do Německa. Jen díky práci se mohl podívat na Západ. Devizový příslib mu rok předtím komunisté zatrhli. „Lidé seděli na zahrádkách u restaurací, pili pivo, obchody měli plné zboží. Viděli jsme jak lidé žijí v Německu, ale viděli jsme hlavně svobodu. Mohli žít, jak chtěli, říkat si, co chtěli a vycestovat, kam chtěli. To bylo na tom vlastně to nejdůležitější," vrací se k tomu, jak si představoval život také v naší zemi," uzavřel Vladimír Gracias.