Proto jsme vyzpovídali ředitele krajské záchranky PAVLA SVOBODU, aby se čtenáři Deníku dozvěděli, proč dochází k takovýmto změnám, zda se dá bojovat s nedostatkem lékařů a proč je prý důležitější mít lékaře ve Vysokém Mýtě než v Litomyšli.

Pane řediteli, jaká je současná personální situace v krajské záchranné službě?
Aktuálně má Zdravotnická záchranná služba Pardubického kraje po celém kraji třicet posádek, z toho je dvanáct lékařských, z nichž čtyři mají takzvaný hybridní režim. To znamená, že díky omezenému počtu lékařů na zajištění nonstop provozu, včetně lékařů externích, tedy praktiků, specialistů, nemocničních lékařů nebo lékařů z jiných záchranek, kdy si je půjčujeme navzájem, jsou obsazeny pouze určité směny, tedy určitá část týdne. A to právě s ohledem na to, které jsme s našimi kolegy schopni pokrýt a současně pokrýt touto lékařskou posádkou větší spádové území, tedy to sousední, kde lékař tuto směnu není. Někde je ve všední dny pouze noční směna s lékařem, tak jako v Litomyšli, nebo směna denní, jako v Poličce. Někde lékař již několik let není naopak vůbec, třeba ve Skutči, Lanškrouně, Přelouči, Holicích. Záchranná služba je tedy všude tam, kde má být. A hlavně v dostatečném počtu posádek. I lékař je tam, kde je nejvíce potřeba, byť se tam dostane s několika minutovým zpožděním za místní záchranářskou posádkou.

Jak se tento systém osvědčil? Část veřejnosti jej kritizuje.
Že tento systém funguje ku prospěchu celého systému přednemocniční péče a hlavně našich pacientů, to nám dokazuje naše praxe posledních let. Nikdo nic efektivnějšího nevymyslel a asi nevymyslí. Tento systém postupně volí většina záchranných služeb po celé republice. Pro péči o naše pacienty, jejichž počty dramaticky meziročně narůstají, je mnohem důležitější mít dostatek záchranářských posádek. Tedy počet jaký máme dnes, a kterým podle potřeby vypomáhá posádka s lékařem, než mít jako dříve málo posádek, byť všechny s lékařem jako dříve. Další volající o naši pomoc by na ni totiž musel logicky čekat než se tato posádka vrátí od prvního volajícího.

Kolik vám chybí doktorů?
Pokud bychom požadovali plné pokrytí všech lékařských posádek z roku 2010 kmenovým lékařem, potřebovali bychom jich asi 80. V současné době máme pouze dvacet kmenových lékařů, takže chybí 60 lékařů za situace, kdy dalších téměř 100 chybí v pěti krajských nemocnicích na pokrytí jejich ideálního plného stavu.

Jsou nějaké další problémy týkající se lékařů a záchranné služby?
Dalším problémem je i věková struktura lékařů jak u nás, tak v nemocnicích a minimum mladých kolegů, kteří logicky volí raději atraktivnější práci ve fakultních nemocnicích nebo přímo v zahraničí, což jim my, dosud věrní záchrance, můžeme pouze tiše závidět.

Máte možnosti se současným stavem něco udělat?
Bojujeme právě uvedenými opatřeními, kdy se snažíme racionálně přeskupovat sloužící lékaře, samozřejmě s jejich souhlasem, do klíčových lokalit s největším počtem výjezdů – s největšími riziky, s největším spádem a podobně. Přešli jsme plošně na dvoučlenné posádky, kdy nás logicky může být v terénu u pacientů více. Současně jsme odkázáni na extrémní počet směn obsazovaných pouze externími spolupracovníky, kdy nám zajišťují služby v sanitách kolegové z nemocnic, privátních ordinací nebo sousedních záchranek, stejně jako naši lékaři zase slouží v nemocnicích nebo u kolegů na záchrance. Pokud ještě mají čas a síly a neporušují zákoník práce.

Nedostatek lékařů je dlouhodobý problém, jak jste se na něj připravovali a připravujete?
Přesně tak, nedostatek lékařů je mnohaletý, plíživý a nyní se dostává na povrch nejen v záchranné službě. Stejně tak je ale tento problém bohužel dlouhodobě nikým neřešený. To poté vede k takovým nešťastným akcím typu „Děkujeme odcházíme", kdy si určitá skupina zdravotníků z naprosté beznaděje, vědoma si své nenahraditelnosti, vezme pacienty jako rukojmí. Na rozdíl od ostatních si ale nemyslím, že to málo lékařů doplníme stovkami dalších, když ty současné „ královsky" zaplatíme. Lékaři prostě nejsou a nebudou ve stále větších počtech. Když vidím věkovou strukturu praktiků, specialistů a nemocničních lékařů, tak mi není nejlépe. Záchranná služba je s nemocnicemi asi nejdůležitější součástí celého zdravotního systému, ale transformace záchranky je pouze nezbytným začátkem. Další kroky v celém systému musí následovat, spíše už ale měly být dávno provedené, jinak se systém nedá dlouhodoběji udržet. Spoléhat na slovenské a zahraniční kolegy z jihu a východu můžeme také pouze dočasně, neboť ti se časem vrátí nebo půjdou logicky dál na západ, kde lékaři také nejsou.

Jaká jsou podle vás možná řešení?
Pouze tři. Zaprvé vytvořit nové vzdělávací kapacity na univerzitách, které opouští stejně omezený počet absolventů jako před dvaceti lety, kdy jsem jednu absolvoval, ale nyní navíc třetinu nedostatečných kapacit obsadili cizinci, tedy vzděláváme lékaře pro jiné zdravotní systémy, pro jiné státy. Zadruhé vrátit lékařské povolání zpět ke kořenům a současně posunout na hodnotovou úroveň, kterou si zaslouží. A tím nemyslím pouze podstatné navýšení odměny za požadovanou špičkovou zdravotní službu a odbornost.

A to poslední?
Smířit se s tím, že většinu zdravotních problémů našich pacientů, ať v terénu nebo v nemocnicích, již nikdy nebudou řešit a v takovém rozsahu péče jako dosud lékaři, ale naopak jiní zdravotničtí pracovníci. Tak jako na naší záchranné službě. U nás nejenže srdeční masáž u resuscitací neprovádí lékaři, ale už ji neprovádí kolikrát ani záchranáři, protože na manuální práci máme speciální přístroje za stovky tisíc korun a zdravotníky jsme tím uvolnili na další potřebné zdravotnické úkony, na které nebyl dříve čas a dělaly se následně, když museli osobně masírovat.

Co říkáte na kritiku, která se v posledních týdnech hlasitě ozývala kvůli situaci na Litomyšlsku? Podle některých znepokojených lidí hrozí ohrožení péče v kritických situacích.
Za dvacet let v akutní medicíně jsem zažil takové zdravotní a lidské osudy našich pacientů a zdravotníků, že je mi jasné, že podobní kritici si vůbec neváží toho, co pro ně děláme. Toho, že to někdo musí za vše, co děláme, také platit. Toho, že všichni můžeme rázem jít dělat někam do klidnějších a bezpečnějších vod medicíny jako naši někteří kolegové. A možná kdyby naši kolegové ve zdravotnictví, ti mimo záchrannou službu, dělali to, co mají a co dříve pro své pacienty dělali, nemuseli bychom dnes dělat kolikrát všechno za všechny.

Podle některých kritiků by se mohl vrátit litomyšlský lékař sloužící ve Vysokém Mýtě. Je tam dobrovolně, nebo jste ho tam přesunul? Proč je zrovna v Mýtě?
Záchranná služba je civilní zaměstnání, proto nemáme naštěstí pro naše zaměstnance třeba služební poměr nebo rozkazy na přesun. Veškeré pracovní zařazení na jakémkoliv z našich pracovištích po kraji, a to jich máme šestnáct, probíhá v souladu se zákoníkem práce, civilní normou pro zaměstnávání civilistů, a tedy pouze se souhlasem dotčených zaměstnanců. A pro naši přednemocniční péči z pohledu celokrajského, protože máme, což naše kritiky možná překvapí, plošné působení i mimo město Litomyšl, je, byla a bude posádka s lékařem podstatně užitečnější pro celý systém ve Vysokém Mýtě než v Litomyšli. Stejně jako v Pardubicích než v Přelouči. A tak jako v Ústí nad Orlicí než v Lanškrouně. A pokud máte dostatek lékařů pouze na jednu lokalitu, je naší povinností mít lékaře tam, kde jej systém plošné péče po kraji vyžaduje.

Takže se tomuto přání nedá vyhovět?
Přání laické veřejnosti, pacientů, místních aktivistů, komunálních nebo krajských politiků mohu respektovat pouze do doby, kdy vynucování jejich odborně nepodložených představ nenarušuje funkčnost záchranné služby v kraji, tedy hraničí s obecným ohrožením. Jinými slovy, pokud do Litomyšle přijede k pacientovi k místní záchranářské posádce lékař ze sousední lokality, kterými je Litomyšl obklopena, nestane se pro pacienta nic podstatného. Naopak pokud bude za každou cenu lékař v Litomyšli a nebudeme jej mít naopak jinde, například v podstatně exponovanějším Vysokém Mýtě, tak právě tam budou umírat lidé, protože systém pokrytí celého kraje lékaři v sanitkách bude narušen. Z pohledu záchranářského tedy není Litomyšl pupkem ani světa, ani Pardubického kraje, ale je pouze součástí většího celku, který se skládá z našich šestnácti výjezdových základen. Našich posádek, ať lékařských, či nelékařských, vždy bude omezený počet.

Myslíte si, že by se do litomyšlské posádky záchranky mohl v blízké budoucnosti vrátit doktor?
Lékařská posádka, jak si laici bohužel představují, neznamená jen jeden doktor. Znamená několik lékařů, střídajících se ve směnách, protože jeden lékař, například ten, po kterém blouzní stěžovatelky, aby se vrátil do Litomyšle z Vysokého Mýta, v Litomyšli zajistí maximálně 40 hodin týdně. Zbytek zajistí kdo? Kdo jej nahradí během dovolené, pracovní neschopnosti, protože i lékaři jsou lidi a marodí, během odborných stáží? Potřebujeme jich fyzicky minimálně pět na jedno lékařské místo v sanitě a ty nám dodá kdo? Nespokojení stěžovatelé, starostové, nemocnice, jiné záchranné služby?

Hrozí někde podobné nucené změny v provozu?
Další změny budou jistě následovat, ale vždy budou uvážené, plánované, v souladu s legislativou a možnostmi a potřebami zdravotnictví v Pardubickém kraji. Tedy pokud přibude lékařů, vrátí se tam, kde jich bude nejvíce třeba, pokud budou dále ubývat, připravíme další změny, aby systém pro naše pacienty fungoval bezchybně, pro všechny a všude po kraji – jako dosud.

Podobná situace jako na Litomyšlsku panuje i jinde. Například v Moravské Třebové. Ani tamním politikům se to nelíbilo, ale když jsme se později k tématu vrátili, tak starosta Miloš Izák řekl, že si na práci záchranářů nemůže stěžovat a že ji dělají dobře. Proč se tedy lidé podle vás tolik bojí?
Záchranná služba je každým rokem jiná než byla rok předtím. Naštěstí. Kdo znal naši záchrannou službu před pěti lety, tak ji ani nepozná. Máme více posádek, více posádek nelékařských, méně lékařských, špičkové vybavení, nové sanity, a to i v té dříve nejvíce opomíjené lokalitě, vybavení je jednotné, kontinuálně se všichni vzdělávají, budují se nové výjezdové základny, mzdy se zvyšují, aniž by to kraj, který platí největší peníze na náš provoz, stálo peníze navíc. Oproti nemocnicím, které se roky nemění a přešlapují na místě, byť z nich postupně mizí lékaři a přibývají pacienti, my se stále měníme podle měnících se požadavků na naši práci a hlavně ku prospěchu našich pacientů. A samozřejmě si vážíme všech, ať starostů nebo našich pacientů, kteří uznají, byť původně měli ze změn obavu, že změny jsou a byly nutné, že jsou funkční, nikoho neohrožují a jsou dělány jako maximum možného. Největší nápor a změna to je ale pro nás samotné a naše záchranáře, ne pro starosty a pacienty. Ti si dramatické proměny záchranné služby ani kolikrát nevšimli. To je pro nás největší ocenění a důkaz, že jsme se vydali správnou cestou. To my to musíme mezi pacienty odpracovat, za cenu nevyspání, vyčerpání a se všemi riziky, že se nemusíme vrátit z výjezdů, že se nakazíme, nebo zraníme.

Zkusme si teoretický příklad. Stane se dopravní nehoda. Přijede sanitka s doktorem a druhá se záchranářem. Byl by v jejich přístupu nějaký výrazný rozdíl? Je nějaké omezení pro záchranáře?
Tak speciálně dopravní nehody s větším počtem zraněných jsou příkladem, kde je prioritou dostatečná záchranářská a transportní kapacita a většinou bohatě stačí jeden lékař na místě. To vyhodnotí na základě volání z místa náš dispečink. Je to logické. Dříve bylo sanitek málo a ve všech byl lékař. Tedy na místě bylo kolikrát více lékařů než těžce zraněných. Ti buď neměli co na práci nebo řešili poranění, které, při vší úctě, zvládne špičkově vycvičený záchranář lépe. A logicky lékař u jedné nehody, u jednoho pacienta, nemůže být u další nehody a u dalšího pacienta. Nyní každá hromadná událost dostane adekvátní počet vycvičených posádek s jednou lékařskou posádkou a další lékaři zůstanou řešit běžné infarkty, mrtvice, dušnosti, které samozřejmě nepočkají, až se lékaři vrátí od nehody.

Za rok máte tuším 50 000 výjezdů. Zhruba 80 % z nich jsou nelékařské. Je skutečně nutné volat záchranku ke všem případům? Děje se často, že vás lidé volají kvůli banalitám?
Počet výjezdů narůstá o pět až deset procent každý rok. A to záchranným službám po celé České republice. Každý rok si říkáme, že se to už musí zastavit. Každý rok tedy i nás musí logicky přibýt, naposledy druhé posádky v Červené Vodě a Hlinsku, což vyžaduje další prostory, další garáže, další vycvičené posádky. Volající jsou vždy laici, kteří nemohou odhadnout závažnost stavu, který se navíc může dramaticky v čase měnit. Snažíme se tedy vyrazit ke všem a ke všemu, navíc jsou v mnoha oblastech kraje pacienti v zajetí ne plně funkčního zdravotnického systému, zvláště v odpoledních, nočních hodinách a o víkendech. Nejsou praktičtí lékaři, nechodí po návštěvách jako dříve, nejsou dětští lékaři, specialisté jako urologové, ortopedi, kardiologové, omezeny byly pohotovosti, navíc se platí, všude jsou fronty, nemocnice nejsou připraveny na pacienty, kteří by se nechali přímo dovést rodinou. Bavíme se 
o tisících o samotě žijících seniorech s chronickými obtížemi, pro které jsme jedinou pomocí a podobně. O Vánocích a v létě jsou všichni praktici a specialisté na dovolené, jsou pouze zástupy -a to ne vždy a všude. Nemocnice malují a mají zavřená oddělení, protože i jejich sestřičky a lékaři mají dovolené . Jediní, kteří nesmí nic omezit, jsme my.

Jaká je spolupráce s politiky? Když jsme se spolu bavili ohledně změn v Litomyšli, tak jste říkal, že to „schytáváte zleva i zprava". Pomáhají vám? Nebo hází klacky pod nohy?
Musím upřímně říci, že dobrá, ale trvalo poměrně dlouho je mnohde přesvědčit, že nutné změny jsou nevyhnutelné a ku prospěchu všech a čím dříve je provedeme, tím bude systém stabilnější a navíc, že jsme složkou Integrovaného záchranného systému, spolu s hasiči a policií, tedy mimo přání a tužby všech svědomitých starostů a místostarostů, kteří logicky chtějí pro své lidi to, na co byli roky zvyklí. Že místo záchranné služby si mají všímat toho, co mohou ve zdravotnictví ovlivnit. Tedy mít v místě praktického lékaře, navštěvujícího své chronické a imobilní pacienty v jejich domovech, fungující nemocnici, následnou neakutní péči, sociální péči, hospic, domov pro seniory.