Studenty v odborné škole v Poličce ho učí mistr v oboru LUDĚK PROCHÁZKA, vítěz mnoha světových soutěží.
close
zoom_in
Dnes pořádáte kurzy carvingu pro studenty, ale jak jste se
k němu sám dostal?
Poprvé jsem si vyřezávání zkusil někdy v roce 1998. Když jsem byl v učení v hotelu Ambasador v roce 1984 nebo 1985, tak jsem tam potkal singapurské kuchaře, kteří přijeli na Gastro Prag. A tam jsem taky viděl první ozdoby. Později jsem pracoval s Číňanem, který když neměl co dělat, tak vyřezával. Ale v tom roce 1994 jsem se na něj koukal, že to má fakt pěkný, ale ještě jsem si to nezkusil. To až v roce 1998, kdy jsem to opravdu už chtěl dělat. Ale ozdoby na obložené mísy mne zajímaly vždycky.
Jaké byly vaše začátky?
Těžké. Bylo mi asi dvacet osm let. V tu dobu v Čechách nikdo kurzy vyřezávání nedělal. Daly se sehnat trochu komplikovaně nějaké zahraniční knížky a nářadí z ciziny. Měl jsem z nějakých výstav v zahraničí už knihy nakoupené a zkoušel jsem vyřezávat dlátky na měkké dřevo a linoryt, zeleninovými noži a pak jsem si sám upravil jeden nožík. Dnes ale vyřezávat nářadím na dřevo nebo linoryt je nesmysl. Už existuje dostatek nářadí. Asijské nářadí a sestavy mi moc nevyhovovaly, takže po pár letech jsme si vytvořili vlastní sestavy a značku, kterou využívá řada našich i zahraničních kolegů. Trochu jsem se potýkal s cizími jazyky, takže jsem si postupy z knih nečetl, ale okoukával. Byla to dlouhá cesta. Když ji vidím zpětně, tak jsem o těch věcech spíše přemýšlel, jak to říznout, jak to chytit, naklonit… Nacházel jsem si tak svoje techniky. A vylepšuji je doteď.
Takže jste carvingář samouk.
Ano, v podstatě to tak je. Měl jsem možnost jet do Švýcarska na kurz, ale v tu dobu to nepřicházelo v úvahu, takže jsem spíše zkoušel pokusy. Dnes se na kurzu snažím svoje zkušenosti předat studentům. Není to o tom, že vyřežou hvězdici, ale o technice, aby správně drželi nářadí a vysvětluji jim, jak se vyřezává, kde se dělají nejčastější chyby. Mohu jim přesně říci, jak říznout, jak si ovoce nebo zeleninu chytit… To ovlivňuje rychlost a preciznost.
Co je na vyřezávání nejtěžší? Může se to naučit každý?
Nejtěžší je být trpělivý. Když se podaří první pokus, tak je to fajn, ale spíše oceňuji, když se s tím člověk na začátku pere, ale vydrží. To je velmi důležitý moment. Může se podařit deset motivů a jedenáctý nepůjde, tak dotyčný má pocit, že dál nebude pokračovat, ale musí zkoušet dál.
Potřebuje člověk na carving talent, výtvarné cítění?
Je to určitě velká výhoda. Kdo má výtvarné cítění, dělá velké pokroky. Člověk nemusí být nejlepší, ale může být originální. To jsou slova Milana Sahánka, který řeže do ledu (má za to zlato i z olympiády). A s ním naprosto souhlasím. Originalitou člověk zaujme na soutěži porotu více než jednou super precizní prací, kde jsou jemné květy. Někdy jde více o nápad než o dokonalou jemnou práci.
S jakým ovocem nebo zeleninou se na kurzu začíná?
Většinou zeleninou. Na širším noži se naučí studenti správné držení. Druhý den dělají jemnější věci tzv. thajským nožem, který je užší. Na to navazuje melounový kurz, kde využijí řezy ze základního kurzu.
Z čeho vyřezáváte nejraději?
Je mi to celkem jedno. Když je čas, tak si rád vyřežu dýni, meloun nebo mango. Moc nemusím ředkvičky, ale občas je dělám. Ale tam není moc prostor něco ukázat. Hrozně rád vyřezávám do papayi, která je velká a hodně zajímavá.
Jde řezat z jakéhokoliv ovoce nebo zeleniny?
Téměř ze všeho, akorát ne z angreštu, rybízu nebo borůvek. I ty se ale dají využít jako dekorace na doplnění. Hodně se používá tvrdší zelenina, mrkev, celer, ředkev.
Co nejkurióznějšího jste kdy vytvořil?
Erotické motivy nedělám.(smích) Na poslední olympiádu jsem řezal šest nebo sedm dní. Byla to kompozice, kde bylo devět dýní, doplněna o melouny a květy na téma čtyř ročních období a s názvem „Čas nezastavíš". Vysoké to bylo asi metr šedesát, metr do šířky, ze všech stran a kompozice se otáčela. Snažil jsem se využít všechny techniky, co jsem se naučil.
Je to váš velký koníček?
Moje práce je mým koníčkem. V poslední době dělám hodně kurzů a lidé se mě ptají, jestli mě to ještě baví. Ano baví, protože mám možnost někoho ovlivnit a oni to zase předají dále. A vyřezané ovoce a zelenina lidem udělá radost. Studenti a účastníci kurzu pak mohou radost rozdávat dál. A rád vidím, jak pokračují a posunují se v práci. Proto neděláme jen základní kurzy. Motivací jsou pro někoho i soutěže, kde jejich řezbářský růst je dobře vidět. Proto se v České republice podílíme na organizaci soutěží a zároveň na některých zahraničních akcích.
Hodně pracujete se studenty. Poznáte už na základním kurzu, kdo má talent, komu to půjde?
Zjistil jsem, že se dá talent poznat dříve, než vezmou nůž do ruky. Zavedl jsem totiž, že si studenti napíší jmenovku a mají si ke jménu něco nakreslit. A už z toho je vidět, že tam něco může být. A potvrzuje se mi, že kdo si vykreslí jmenovku, tak se mu pak daří… Z 95 procent tip pak vyjde. Měl jsem ale taky případy, kdy lidé chodili osm let na výtvarku, ale vyřezávání jim prostě nešlo. Někdo na kurzu nevyniká, ale carving je chytí a svojí pracovitostí a trpělivostí se dostanou až k tomu, že vyřezávání často využívají ve své práci nebo to mají jako pěkného koníčka a jsou v okolí za hvězdy.
Jak dlouho asi trvá, než se stane z člověka dobrý carvingář?
Někdo je schopný jezdit na soutěže už za rok a je úspěšný. Talentovanému a pracovitému řezbáři to může trvat dva až tři roky, aby uspěl na zahraniční soutěži. Ale důležitá je ta práce. Někomu ta cesta trvá podstatně déle. Každý má ale své silné a slabší stránky. Někdo více upřednostňuje květy, jiný 3D motivy, další jemný thajský styl. Na větší kompozici je ideální všechno pěkně skloubit do sebe.
Dá se tím uživit?
Těžko. Čekat, až někdo zavolá, to se nedá. Ideální je to kombinace s vařením nebo cukrařinou. Takže mnoho lidí chodí na cateringy, dělá studenou kuchyni a k tomu i vyřezává.
Co vás na carvingu nejvíce baví?
Pořád jsou nové možnosti, co řezat. Pořádáme kurzy a soutěže. Kdybych měl víc času, zkoušel bych nové věci. Člověk má největší radost z toho, ne že něco podvacáté vyřeže, ale z nové věci. To pak máte pocit, že jste zase o kousek posunuli svoje „řezbářské hranice". A někdy i na kurzech při opravách vzniknou inovace v úplně obyčejném motivu, když ho opravujeme. Takže někdy říkám, že „nejvíce mě naučili účastníci kurzu", když se snažím najít cestu, jak opravit jejich první pokusy.
