Co se stalo v nahrávacích studiích, je poměrně dosti známo, ale o tom, jaký byl průběh událostí u přenosové techniky, neví veřejnost téměř nic. Vzpomínám proto na dramatický příběh, který se odehrál před čtyřiceti lety.

V srpnu 1968 jsme prováděli rutinní výkon strážní služby a netrpělivě odpočítávali poslední dny a týdny, které nám zbývaly do konce vojny. Tento jinak už příjemný konec služby byl narušen v noci z 20. na 21. srpna okupací vojsk Varšavského paktu. Ihned v noci jsme dostali informace k zachování klidu a vyčkání na případné rozkazy.

Následující den nás poctili návštěvou polští motostřelci, kteří nám sdělili, že nás monitorují a upozornili na další možnou operaci jiných jednotek. Tím, jakoby nám sdělil, že co nás v následujícím období potká. Vzápětí odjeli s výrokem „cela Polska čeká takeho Dubčeka, jak máte vy“. Skutečně napjatá situace nastala druhý den, kdy v odpoledních hodinách přilétly dva vrtulníky s výsadkáři na palubě. Vrtulníky byly plně vyzbrojeny raketami. Jejich úkol byl jasný. Ukončit vysílání, přestat rušit vysílání okupační stanice Vltava a opětovně zahájit rušení rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Tato stanice byla běžně rušena před příchodem okupačních vojsk.

Vrtulníky přistály mezi vysílačem a vesnicí. Okamžitě se výsadkáři rozdělili na několik skupin. Postupovali přímo přes oplocení a poté k hlavnímu vchodu, který střežil ozbrojený voják Milan Fait. Na pomoc mu přispěchal také velitel čety kapitán Gabrlík. Okupanti se okamžitě rozvinuli do bojové pozice, natáhli samopaly a kulomet a pod pohrůžkou použití zbraní požadovali odemčení vstupní brány. Teprve až na opakované výzvy přistoupil Gabrlík k odemčení, ale než tak stačil učinit, byl brutálně uhozen pažbou samopalu, i když už odemykal. Z poraněných rukou mu vypadly klíče, kterých se okupanti okamžitě zmocnili. Vstupují do areálu vysílače a postupují k dalším stanovištím. Někteří ale zůstávají u vchodu, kde drží našeho vojáka pod samopalem jako rukojmí.

Následně se dostávají na střežené pásmo vysílače, kde se střetnou s vojákem na hlídce. Byl to Josef Hlouška, který se jim neohroženě postavil sám proti pěti se zbraní v ruce. Zbraň jim nevydal a přinutil je opustit stanoviště. Zřejmě se zalekli jeho mohutné postavy a učinili tak.

Odvážný manévr

Okupanti později vydávají ultimátum přestat vysílat, jinak že dojde k likvidaci. Nezbývala nám jiná možnost než poslechnout a použít zastírací manévr. A to tím způsobem, že zařízení není úplně odstaveno, uvedli jsme ho do pohotovostního stavu a za krátkou dobu opět vysíláme z mobilních prostředků, což byla upravená vojenská terénní vozidla, která se mohla přesunout do jiných vysílacích míst.
Posledním místem, kde probíhaly přípravy k obraně, byla kasárna. Poddůstojník Burdych oznámil nadřízenému velitelství událost, k níž došlo a žádal instrukce. Bylo řečeno zachovat klid a dotyčný položil telefon. Jednali jsme tedy samostatně. Byly vydány rozkazy odvézt nově narukovanou četu nováčků do sklepních prostor a připravit kulomety k obraně. Ostré měla jen četa nastupující službu.

Okupanti se do této doby ke kasárnám nepřiblížili, což bylo ve vyhrocené situaci dobré. Mohlo snadno dojít k ozbrojenému střetu. Snad trochu humoru způsobil okupant radista, který byl za chůze na příjmu a dostal se k nám asi na dvacet metrů. Jeho komický úlek a následný útěk v nás vyvolal smích. Další opatření, které se připravovalo, bylo přemístění a ukrytí zbraní uskladněných přímo na rotě. Tyto zbraně měly sloužit pro případnou mobilizaci záloh. Na samostatnou akci se pouští poddůstojník Miloš Just. Odchází z roty, a to přímo přes okupanty kontrolované pozice do oblasti vzdáleného objektu, a provádí střídání vyčerpaných stráží.

Mezitím dochází k odchodu okupantů do výchozí pozice. Dostáváme pokyny od našich velitelů z vysílače k ukončení jakýchkoliv iniciativ vedoucích k odporu výsadku. Z hlavní brány se vrací zhrzený kapitán Gabrlík. Ukládá zbraň do skříně se slovy: „Chlapi je to v pr… sovětčíci nás zradili“. Mně se snaží přesvědčit, abych uložil náboje a zbraň do skříní a opakovaně říká: „Desátník Štrajt, to je zrada, odpor vůči nim by znamenal náš konec a konec vesnice Pohodlí a vysílači.

Po těchto událostech okupační výsadek nastupuje do vrtulníku a odlétá patrně do Varšavy. Zbytek dne až do setmění sledujeme oblohu, jestli se nevrátí. Následující den probíhá normálně. Pomáháme vojenské jednotce z Prahy, která se potřebovala umýt a doplnit pohonné hmoty. Vracela se totiž ze cvičení a okupace je zastihla poblíž v lese. V dalších dnech dochází k další návštěvě okupační polskou jednotkou, která nás upozorňuje nebo snad přímo varuje, abychom se vyvarovali veškerých aktivit, že své varování myslí vážně, demonstrují předvedením těžkých zbraní. Pamětníci si jistě vzpomenou na označení jejich techniky v podobě bílého bizona, říkalo se jim divize bizon. V tuto dobu se vlastně rozhoduje o našem osudu v Moskvě. Pomáhali jsme také při pátrání po uprchlých vojácích z české posádky z nedaleké obce Květná. Vojáci se tam zmocnili zbraní a chtěli provést odvetu okupantům. Ve večerních hodinách jsou vysláni vojáci základní služby Štrajt, Maška a Joska do lesa u obce Vysoký Les.

Návrat do civilu

Mezitím se události změnily. Major od kontrarozvědky provedl v časných ranních hodinách pátrání na vlastní pěst a zběhlé vojáky našel. V jejich hlubokém spánku je odzbrojil, ale jejich další osud už neznáme. Zbývající dny jsme očekávali, jak dopadne jednání naší vlády v Moskvě o případném odchodu vojsk. Tehdy jsme nevěděli, že termín „dočasně“ bude platit více než dvacet let.
Následující měsíc jsme odešli do civilu a většina z nás byla připravena o iluzi přátelství Sovětského svazu. Myslím, že mladé lidi okupace dost poznamenala a ovlivnila život v nadcházejících letech.

Když se po letech ve vzpomínkách k těmto událostem vracíme a hodnotíme situaci, myslíme si, že jsme vlastně v ty dny nebyli poraženi. Odolali jsme tlaku okupantů a těm jsme společně umožnili přenos vysílání.

MILAN ŠTRAJT, Moravská Třebová