Zákonitě v duálech života objeví se křehkost. V této slabosti je zároveň má síla, přemýšlení, čistota.

Je paradox, že někdy v daný okamžik koupu se v oceánu blaha i beznaděje. Zářným příkladem je vzpomínka na Velikonoce roku 2013, kdy navštívil mě pan Miloš, jenž již dvacet roků nemá střechu nad hlavou. Skláním se za jeho výdrž, bez újmy na těle i duchu. Já zřejmě, nedokázala bych čelit tak kruté realitě. Bolí mě to tak, jako kdybych sama neměla hlavu kde složit. Své slzy odevzdala jsem mému polštáři s myšlenkami, proč mnozí svůj život nuceni jsou žít bez snů, ideálů, bez jídla, tepla domova, řádné hygieny a koneckonců i bez milování?! Vždyť pro něžnosti třeba jest soukromí, voňavá vana, romantická atmosféra, ne?

Nechápu dnešní společnost, že s klidem želvy sleduje svoji mrzkost! Páni činitelé mají plná břicha, usínají v péřových peřinách, tak žádné vzrůšo! Jejich hrabivost, nekorektnost, pozbývající smysl některé zákony, dávají jim impuls netečnosti vůči ostatním.

Hm, žel Bohu, sama svět nezměním! Alespoň mě hřeje pocit, že občerstvením a vlídným slovem jsem zpříjemnila vysílenému muži velikonoční den.

NAĎA MAŠKOVÁ, Svitavy