Jenže celý národ si ho zamiloval až jako „mača" z reklamy na žvýkačky. Osobitý herecký projev prováží JOSEFA POLÁŠKA na každém kroku. Především to na něm poznáte při jeho stand-upových vystoupeních, do nichž zakomponoval už před lety pantomimu. Na svitavském jevišti předvedl komické provedení rande, cvičení se senilní cvičitelkou Majkou a zabíjení vánočního kapra.

Proslavilo vás hlavně Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? Jak to vnímáte s odstupem tolika let?
Těch věcí a projektů bylo víc a ani já už to nevím, jestli za to mohlo to, či ono. Spíš to bylo všechno tak ruku v ruce. Hrál jsem v reklamách, také v Divadle Na zábradlí. A potom už jsme dělali Ivánku, kamaráde a Poslední plavky. Takové to bylo.

Když se bavíme o inscenaci z prostředí fotbalu, jak na tom jste jako fanoušek? Sledujete fotbal?
Vůbec ne. Sleduju fotbal, když se vysílá mistrovství světa a jde opravdu o hodně. A takřka se na fotbal nedívám sám, protože mě to nebaví, ale dívám se na zápasy s kamarády, kteří to štěpně komentují v hospodě. To si dám.

Narážím na to, jestli nejste slávista. Okolo bývalého manažera Viktorie Žižkov Ivana Horníka, který je hlavním „hrdinou" inscenace Ivánku, kamaráde.. se šířily zvěsti, že půjde do Slavie.
Aha. Tak to jsem ani nevěděl. Ale nijak se nevyhraňuji a nespecializuji na nějaké fanouškování určitému týmu. To je stejné, jako když nerozumím fotbalu. A podobné je to i s fanouškovstvím. Ale pozor! Třeba mistrovství světa v hokeji, to je jiná káva. To bych si zašel.

„Ivánka" jste hráli i po věznicích. Jaký to byl zážitek a především životní zkušenost?
Jo, hráli jsme šňůru. Velký zážitek pro mě byl, když jsme byli na Mírovu. To jsou chlapíci horšího zrna – killeři. V Opavě mě zaujala ženská věznice. Byl jsem překvapený, že některé vražedkyně jsou docela pěkné a jemné ženy a nikdy by člověk do nich neřekl, že jsou schopné takových skutků. Ale kdo za sebe dokážeme ručit, když na nás padne amok, že.

Přejděme ke stand-upu. Jak dlouho se mu kromě herectví věnujete?
Na tu historii moc nejsem, ale bude to něco kolem osmi až deseti let.

Třeba Karel Hynek je výrazný svým showmanstvím, improvizací a tím, že vládne slovem. Vaší doménou jsou pantomimická čísla. Troufl byste si takové monology jako váš kolega?
No, troufl a já je dokonce taky mám. Spíš využívám toho, co si myslím, že v sobě mám. To jsou ty audio-orální schopnosti a to mě baví.

Máte scénky na spoustu různých témat z běžného života a situace, které nás potkávají. Na čem pracujete teď?
Připravuji si jednu scénku o počasí. Ale tu bych ještě neprozrazoval. Rád bych si jí vyzkoušel až po prázdninách.

Jedna z vašich kolegyň měla scénku na takové téma v pořadu Na stojáka.
To ano, ale tohle bude zase trochu něco jiného.

Které své vystoupení máte nejraději a s úspěchem ho před publikem už dlouho hrajete?
Myslím, že to, co jsem teď dělal. Cvičení s Majkou. Tedy cvičíme s důchodci v rozhlase.

Je pravda, že postava Majky chvíli vypadá, že poté, co usne, neví, co má dál dělat. To je součást scénky, nebo se skutečně někdy stane, že vám další děj nenaskočí?
Je to součást představení. Ale to mi tedy řekněte – jestliže to vypadá, že jsem něco zapomněl, tak možná dělám něco špatně.

Je to k pochopení. Jde přece o důchodkyni.
Ona je stará a alzheimerická.

A jak jste kápl právě na toto téma?
Vychází z reálií. Kdysi se v rozhlase skutečně vysílal pořad, kde žena seniorka cvičila s důchodci. A byla hrozně vtipná a to mě inspirovalo.