Dorazila i Zdeňka Tošovská z Litomyšle, která je jen o pět let mladší než samotná škola. „Učila sem jsem zde po válce v roce 1946 a to mi bylo sedmadvacet let. Byl jsem tu moc spokojená," vzpomínala čiperná dáma v letech.

Čtyři roky chodila do školy na konci sedmdesátých let Ludmila Sršňová. „Za nás tu stála železná kamna, o které jsme si brousili tužky. Lavice jsme měli sklápěcí, ale kalamáře už jsme nepoužívali," připomněla si školní léta učitelka z Němčic. Její děti chodí do stejné školy a Ludmila Sršňová lituje, že ji mohou navštěvovat jen pět let. Na němčické škole totiž oceňuje rodinnou atmosféru.

Největší zájem při prohlídce školy byl určitě u kronik a starých fotografií. Přítomní návštěvníci se hledali a rodiče či prarodiče ukazovali dětem, jak vypadali za mlada. Velký zájem byl i o knihu, která mapuje historii školy. „Nejtěžší bylo opravit chyby," řekl se smíchem její autor František Šauer. K jejímu psaní se dostal trochu náhodou, ale jako fanda historie si s nelehkým úkolem poradil za dva roky. „Nejvíce mě zaujalo, jaké osobnosti řídily zdejší školu a také to, jak ji místní podporovali dary. Například během svatby místo koláčů po vesnici, poslali do školy peníze," odpověděl autor na otázku, co jej při psaní nejvíce zaujalo. Podpora je znát i v dnešní době. Obec uvolňuje peníze na opravy i vybavení. „Obec bez školy je pro mě nemyslitelná. Máme dost dětí a snažíme se jí udržet a rozvíjet," řekl starosta Němčic Josef Racek.

Jak vidí významné výročí ředitelka školy, která zde působí jednadvacet let? „Je to pro mě závazek pokračovat v úspěšně započaté práci mých předchůdců," dodala na závěr Lydie Věnečková .