„Splnil jsem si dávný sen, ale znovu bych to už absolvovat nechtěl. Přeci jen je to velká dálka a já už nejsem nejmladší,“ začíná s úsměvem vyprávění výpravčí svitavského nádraží Jiří Štoudek. Na Transsibiřské magistrále strávil ve vlaku šest dní a šest nocí. Přesně takovou dobu trvá 9288 kilometrů dlouhá cesta z Moskvy do Vladivostoku. Osmnáct vagonů tvořilo vlakovou soupravu, při jejím tažení se vystřídalo čtrnáct lokomotiv.

Záhadný vagon

„Při cestě zpět jsme měli vagonů dokonce devatenáct. K soupravě totiž připojili i záhadný severokorejský vůz, který po celou dobu cesty hlídala ozbrojená ochranka. Cestující z tohoto vagonu nesměli na žádné stanici, kde byla přestávka vlaku, vůbec vystoupit. I když jsme se ptali, co je to za vagon a za lidi v něm, nikdo nám neodpověděl,“ popisuje jeden z méně příjemných cestovatelských zážitků výpravčí Štoudek.

Jinak ale vzpomíná na několikadenní cestování převážně pozitivně. „Bylo o nás bezvadně postaráno. Každý lůžkový vůz měl vlastního průvodčího, který se staral o naše pohodlí a občerstvení. K dispozici byl neustále samovar s horkou vodou, kdykoliv jsme si mohli dát čaj, kafe nebo polévku. Snídaně se podávala přímo v kupé. Do jídelního vozu jsme chodili na oběd a večeři,“ přibližuje Štoudek cestování ve vlaku Russija. „Poprvé v životě jsem zde ochutnal boršč. Není to špatné jídlo, ale raději zůstanu u českých polévek,“ dodává.

Vesničané nabízí domácí produkty

Pokud něco v nabídce jídelního vozu chybělo, dalo se to pořídit na každé zastávce. „Na všech nádražích byl vlak okamžitě po zastavení obklopen desítkami prodejců. Koupit jste si mohli sladkosti, máslo i ryby. Vše z domácí produkce místních obyvatel,“ popisuje Štoudek.

Z transsibiřské cesty si Jiří Štoudek „odskočil“ na Bajkal. „Ve stanici Studljanka jsem společně se svým spolucestujícím Jiřím Krejčíkem přestoupil do osobního vláčku a po několika hodinách jsme dojeli na Bajkal. Je to krásný zážitek, ale také šokující kontrast mezi historickými stavbami a dnešním zdejším životem,“ prozrazuje Štoudek.

Návštěva, kterou nelze zapomenout Nejsilnější zážitek ale prožil v Kyjevě. Navštívil Muzeum Černobylu. „Je to neuvěřitelně deprimující pocit. Vejdete do potemnělé haly a po schodech, na kterých na každém je název jedné ze zničených a zlikvidovaných vesnic, stoupáte do horních pater, kde se promítá průběh tragického výbuchu jaderné elektrárny. Na stěnách jsou fotografie dětí, které v Černobylu zahynuly. Jsou zde jejich hračky, botičky…,“ přibližuje Štoudek s pohnutím v hlase návštěvu výstavy, na kterou se nedá zapomenout.

Vlak se vydává na tuto dlouhou cestu čtyřikrát týdně. Konečná stanice největší železniční stavby světa Vladivostok je zároveň přestupní stanicí dalších mezinárodních spojů.

„Lidé zde čekají namačkaní v malé čekárně na svůj vlak často i několik dní.V celém Vladivostoku je totiž pouze jediný hotel,“ vysvětluje Štoudek. Při své nejdelší cestovatelské výpravě poznal svitavský nádražák a dobrodruh řadu nových přátel, prohlédl si na vlastní oči unikátní železniční stavbu, viděl krásu panenské přírody, luxus bohatých i bídu chudých ruských obyvatel.

Cesta po Transsibiřské magistrále mu zůstane navždy zapsána v paměti.

(ref)