Na Moravskotřebovské faře se sešla skupina muzikantů, aby svou patronku uctili. Jak jinak než hudbou.

Je to skupina mužů zralého věku. Doprovázejí pohřby po celém okolí. Ono odpoledne však hráli pro radost sobě a svých manželek lidové písně k tanci a poslechu. Jak nad vším usilovně hloubám, převaloval jsem v hlavě téma zpěvu a hudby v naší společnosti. Všimli jste si, že jsme během několika let zcela přestali zpívat. Co písnička, to příběh radostný či smutný. V písničkách, zvlášť těch lidových, lidé vyzpívali svou radost i žal. A ten, kdo si je zpíval, v nich často nalezl inspiraci a řešení.

Možná bychom tolik netrpěli různými neurózami, psychózami, strachy, nejistotami, zklamáními. Zkusme si zazpívat do kroku, když máme radost. Nechme stranou obavu, zda zpíváme čistě. Lidé na ulici se za námi budou otáčet a kroutit hlavami. No a co? Přesvědčíme je, že vyzpívaná radost je nakažlivá a bolest poloviční.

Petr Šabaka, vojenský kaplan z Moravské Třebové