Začalo to týden po sedmnáctém listopadu, několika vylepenými lístečky po městě se vzkazem: dnes večer v 18 hodin na náměstí. A všechno vyvrcholilo o několik týdnů později velkou manifestací na náměstí. „Dodnes ani moji kamarádi netuší, kdo to tam vyvěsil," vzpomíná VLADIMÍR GRACIAS jeden ze zakladatelů Občanského fóra v Poličce na tamní rozjezd revoluce. Nikdo neměl informaci o dění v hlavním městě a že na svět za pár přijde svobodná republika.

Jak to tedy tenkrát začalo?
Večer jsme se vypravili s pár kamarády na náměstí a byli jsme dost zvědaví, co se bude dít. Stály tam hloučky lidí, auto veřejné bezpečnosti to monitorovalo a v zákoutích stáli nenápadní pánové, kteří to všechno sledovali. Nakonec přišli budoucí kolegové z Občanského fóra, nesli český prapor a postavili se na náměstí a zase se nic nedělo. Pár odvážlivců se kolem toho sešlo. Několik z nás se domluvilo, že se druhý den sejdeme na tom samém místě znovu. Tam už jsme s sebou měli zesilovač, mluvili jsme na mikrofon, přišlo mnohem víc lidí a byli jsme ještě více monitorovaní.

Dny plynuly a vy jste mezitím pořád vyráběly materiály.
To ano, ale vzpomínám si, že před první prezidentskou volbou Václava Havla jsme byli oslovení, abychom vybrali někoho do federálního shromáždění, kdo by byl kooptovaný. Tenkrát stačilo jen zvednout ruku a byl byste ve shromáždění. Tehdy to nikdo neudělal a nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně. Dobré to bylo s ohledem na to, že v OF tím pádem nikdo nebyl kvůli kariéře. A ta se dala udělat velice rychle. Nechtěli jsme být politiky, ale záleželo nám na tom, aby se zřízení země celkově změnilo. Chtěli jsme svobodné volby a tam ať se ukáže.

Komunisté vám dělali obstrukce?
Zpočátku jen tím, že nás monitorovali. Když jsme bývali na náměstích, probíhala sledovačka. Někteří pracovníci městského úřadu, tehdejšího národního výboru, byli vysílaní, aby zlikvidovali plakáty. Chodívali po městě a ničili je. Jinak si nevzpomínám na to, že bych někdo jakoukoliv jinou a tvrdší formou šikanoval.
Je celkem zvláštní, že proti vám nijak nezakročila ani veřejná bezpečnost. Myslíte, že se obávali reakce lidí při případném „masakru"?
Dokonce jsme se potkali s tehdejším velitelem veřejné bezpečnosti v Poličce. Vysvětlili jsme si, jak bychom si představovali činnost policie a tak dále. Oni nám zase řekli svou představu. Nebyli v tom žádné emoce, nebyli jsme na sebe hnusní. Jen jsme si vyměňovali názor asi i díky tomu, že to byl celkem rozumný člověk naší věkové kategorie. Dalo se s ním rozumně mluvit.

Ale na jednání jste chodili ve třech.
To proto, aby byl kdokoliv další schopný dosvědčit říct relevantně, co jak bylo. Nikdy jsme na schůzky nechodili s celou skupinou fóra. Jiní členové byli za tehdejším starostou a požadovali jeho rezignaci. Bohužel se jim tenkrát vysmál, ale u toho jsem nebyl.

Popravdě. Chodili jste na jednání v menším počtu i proto, aby vás případně všechny najednou „nesebrala" VB?
To také! Byla to pro nás hrozně hektická doba. Vždycky jsme však měli rozdělené úkoly – někdo dělal zpravodaj, jiní šli na schůzky a další záležitosti. Nemohli jsme se na všechno vykašlat.

Potom už přišla velká manifestace. Jaká byla?
Neuvěřitelná. Stávali jsme tam, kde je dnes obchod s telefony i počítači. Nahoře jsme měli aparaturu a dole jsme řečnili do mikrofony. Střídali se tam různí lidé. K tomu jsme čekali na to, jestli se k nám připojí i dělníci z tehdejšího Adastu.

Co by se stalo, kdyby nepřišli stávkovat jako ostatní?
Hodně nám na tom záleželo. Kdyby nepřišli a nepřipojili se, všechna naše snaha by byla zbytečná. Pracovali tam tisícovky lidí. Nakonec přišli demonstrovat. Bylo to ohromné. Přišli průvodem z fabriky v Bořinách až na náměstí do Poličky. Byla to jako lavina a ještě vykřikovali hesla. Nádherné, dodnes na to vzpomínám
Potom už jste začali s většími vystoupeními na náměstí. Studenti přitom měli zákaz účasti na demonstracích.

Bylo to tak. Šel jsem s Otou Klepárníkem za ředitelem gymnázia a žádali ho, aby studenty pustil. Zdůvodňoval to tím, že za ně zodpovídá a nebude riskovat vpuštění mladých lidí na demonstraci, aby se jim náhodou nic nestalo.

Věřil jste mu, nebo si myslíte, že raději myslel na svou kariéru?
Nevím. Takhle nám to tehdy prostě řekl. Byl to člověk, s kterým jsme si tykali a znali jsme se trochu přes sport.