Kliknutím zvětšíteDo Chocně tehdy před postupující ruskou armádou uprchli obyvatelé z Haliče a Bukoviny, tedy dnešního východního Polska, západní Ukrajiny, části Rumunska i Moldávie.
Choceň poskytla mimofrontové území a bezpečí tisícům lidí. Rakousko-Uhersko tehdy město vybralo kvůli jeho strategické poloze na železnici. Během několika málo měsíců zde vyrostla kolonie pro válečné uprchlíky, která čítala celkem osmatřicet obytných budov. Vznikla zde také škola a dominantou se stal kostel, který sloužil pro římské katolíky i pravoslavné.
Psali jsme:
Ani tehdejší útěk před válkou nebyl jednoduchý. „Uprchlíci byli dlouho na cestě a nacházeli se v zuboženém stavu, především ženy a děti. Bohužel několik dětí cestou zemřelo, mnohé byly po strastiplné cestě promrzlé,“ vysvětlil Michal Hofman, ředitel Orlického muzea Choceň, kde se dnes nacházejí archivní materiály popisující tehdejší zoufalou situaci i bolestnou zkušenost ukrajinských obyvatel.
Na místě někdejší kolonie pro válečné uprchlíky dnes najdeme část města Spořilov a sídliště Podhomolí. Většina vybraných pozemků byla v majetku státu.
Po příjezdu do choceňského utečeneckého tábora byla část z nich odeslána s neštovicemi do karanténního oddělení nemocnice.
Uprchlíci si do Chocně přivezli také kravky a malé koníky.
O vysoké úmrtnosti v tehdejší kolonii svědčí skutečnost, že místní truhláři nestíhali vyrábět rakve. „Pohřební vůz jezdil několikrát denně mezi táborem a hřbitovem pro uprchlíky. Bohužel přibývalo i malých bíle natřených dětských rakví,“ uvedl Hofman.
Mrtví nebyli pohřbíváni na zdejším hřbitově, protože se místní obávali nákazy a šíření infekčních chorob. Vyčleněna pro ně byla louka Na Křepčích, směrem na Běstovice. Podle historiků zde zemřelo více než 3300 dětí. Všechna těla byla pohřbívána v hromadných hrobech, ve kterých skončilo podle odhadů téměř 8 tisíc lidí.
Choceňské Polsko
V barákové kolonii se mluvilo nejčastěji polsky, proto se vžil název Choceňské Polsko. Jak se ale měnila situace na ruském bojišti, začaly v roce 1915 do Chocně přijíždět také transporty uprchlíků z východní Haliče, dnešní západní Ukrajiny.
„Kromě šatstva, peřin a nábytku si s sebou přiváželi i hospodářské nářadí, vozy, krávy, či koně,“ vyjmenoval Hofman. Jednalo se vesměs o utečence z vesnice. Hospodářská zvířata byla později umístěna do chléva v panském dvoře nedaleko zámku.
Na území celé monarchie nebyly zřejmě více než dva utečencké tábory. Jeden se nacházel právě v Chocni, druhý v Broumově. Broumovská kolonie však zdaleka nedosáhla takového počtu válečných uprchlíků jako Choceňské Polsko.
Soužití místních a válečných uprchlíků nebylo ani tehdy snadné. Vždyť v Chocní v té době bydlelo necelých 5 tisíc obyvatel, v barákové kolonii našlo bezpečí až 22 tisíc běženců. Přes původní solidaritu se místní obávali o potravinové příděly a strach měli také z nemocí.
„Byl válečný stav. Na druhé straně se však při stavbě barákové kolonie uplatnili i mnozí místní a okolní řemeslníci,“ připomněl Hofman. O výstavbu obytných budov se postaraly firmy Drahoš z Vysokého Mýta a Paroulek z Prahy.
Na konci první světové války se lidé vraceli domů, někteří se v Chocni usadili, založili rodiny a vznikala i smíšená manželství. Kolonie následně sloužila jako tábor pro ruské zajatce. Svůj význam postupně ztrácela, dokonce i kostel byl převezen do Polska. Poslední budovou, která připomínala Choceňské Polsko, byl někdejší obecní úřad. Ten byl srovnán se zemí v roce 1986.
20
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
