Jedním z těch, kteří se v roce 2005 zasloužili o jeho vzkříšení, je ALOIS KADLEC. Sám boxoval, dnes trénuje mladou krev.

Jak dlouho už se boxu věnujete? Kdo vás k němu dostal?
Už hodně dlouho, začal jsem boxovat ve třinácti letech. Tatínek byl exmistr Moravy, boxoval za Brno, za Boskovice, za Zlín. Pocházím z Blanska. Tam jsme chodili za dědou lesem do kopce na Hořice „krócenkama" (pozn. křivé cesty). Otec tam běhával a já jako malý střapec jsem běhal za ním. V lese byl zdravý vzduch, byla to paráda.  Zůstalo to ve mně.

Box je atraktivní nebo tradiční sport?
Spíš tradiční. Když se dělá tak, jak se má. Trénuje se gymnastika. Rány, to už je to poslední. Důležitá je technika a chytrost. Proč bych se  zbytečně mlátil? Při tréninku každému říkám: „Blbých lidí máme dost. Trochu u toho přemýšlej." Každý ze sportu, který provozuje, by měl mít radost a dělat to tak, aby lidem ukázal něco pěkného. Pak i z toho musí mít radost. Tak se to má dělat. Ne se jen dívat na box a říkat: oni se tam mlátí. Tréninkem je na to připravený, nic mu to nedělá.

Na co rád vzpomínáte?
Je třeba pěkné, když na to boxer má a může si z toho druhého udělat legraci. Mně jednou v Ostravě kluk vypadl z ringu. Stál jsem u provazu. Byl hranatý, celý potetovaný, viděl jsem, jak ruce v rukavicích zatíná a chce mě zlikvidovat. Jak po mně vylítl, tak jsem uhnul a on vypadl z ringu ven přímo rozhodčím na stůl. To byla legrace. Nikdy jsem slabšího soupeře hned nelikvidoval. Nechal jsem ho zaboxovat aspoň tři kola, aby se mohl taky pochlubit, že se mnou chvíli vydržel.  Dá se říct, že jsem nebyl ani boxer, měl jsem sportovního ducha.  Dnes se ti mladí neumí pohnout.

Z archivu Aloise Kadlece-

Vidíte rozdíl mezi dnešním boxem a tím, když jste boxoval vy?
Určitě. Tenkrát byl box skoro v každém městě. Když jsem boxoval ve finále republiky, to už něco znamenalo. Postupovali jen ti, kteří vyhráli krajské přebory. Jen v Praze bylo deset oddílů. Když jsem přišel na vojnu, narukoval jsem k pohraniční stráži. Prošel jsem měsíčním výcvikem, teprve potom jsem přešel do Prahy.  Chtěli, abych přijel na přebory Středočeského kraje. Přijelo přes sedmdesát borců. Ve finále jsem boxoval s Bobríkem z Dukly a vyhrál jsem. Ve Volarech jsem z rot sestavil mančaft z kluků, které jsem znal z Moravské Třebové, ze Znojma. Vyhráli jsme i mistrovství republiky.

Potkaly vás kvůli boxování zdravotní problémy?
Měl jsem polámané palce. Když se začalo, tak to pořád jelo. Kolikrát jsme třískali tak, jak se nemá. Každé obočí jsem měl minimálně pětkrát rozbité.

Jak dlouho jste boxoval?
Naposledy ještě v pětatřiceti letech. Tehdy  jsem vyhrál krajské přebory, ale to už mě nechtěli pustit na mistrovství republiky, protože jsem byl starý.

Vy teď trénujete. Kolik máte svěřenců?
Klub má asi osmdesát členů, ale chodí postupně, každý den, podle času, zaměstnání. Máme malou tělocvičnu, bývá nás tam tak deset, patnáct. Jezdí sem trénovat i z Poličky, z Březové. Hoši jsou rádi, že tam chodím. Protože vidí, že jim to něco dá. Důležitá je technika. Vždycky jim říkám: „Hele, proč bys do toho zbytečně lez? To prostě musí být šerm rukou." Pink, pink, hrr, bum, bum a pryč! Zase pěkně dokola, aby z toho měli něco taky lidi. Když tam chodí jak mátoha, nemůže ruku vyhodit, už vidíte předem, co chce udělat. Tak znovu: „Dělej něco s těma rukama, měj ji vepředu. Udržuj si soupeře od sebe, nepouštěj ho k sobě." Učím je, aby uměli zasadit úder, dát tam tu tečku. Je takových věcí, o kterých se jim ani nezdálo.  Profesionální box je jen o penězích. Natrénují si jen tvrdé údery, zlikvidovat jakýmkoliv způsobem. Dají do toho sílu,  ale jinak nic moc. Takový box se mi nelíbí. Když se na to občas dívám, tak si říkám, to být u nás, tak takového boxera vyhodí. Práskají to, jak se jim to zachce. A to není sport. U amatérského boxu se hledí na techniku. Dřív divák poznal, kdo je lepší podle toho, že uměl utéci, uhnout, druhý ho minul. To bylo něco jiného.

Má mládež o box zájem?
Mám tam jednoho hošíka. Je to takový mrňavý klučina.  Ten je do boxu zažraný, poskakuje a pořád jede. A to je radost se na něj dívat. Vždycky přijde na trénink. Těší se. Jeho otec taky boxoval. Děcka poznají dobrou věc snáz než ti starší. Ti si myslí, že si vymýšlíte, chcete něco, co neexistuje, nebo že to jsou hlouposti, když jim něco vysvětlujete.  Ale je to naopak. Chceme jim předat to nejlepší tak, aby to dělali dobře.

Jste plný energie. Cvičíte?
Cvičím na zahradě, při práci. Víte, co to je dřepů? Tamhle vidím travičku, tam smítko, tamhle je to a tam zase ono. Musím mít všechno akorát. Proto i v tom ringu to vypadalo tak, jak namalované. Jsem příliš pečlivý. Chodím taky chytat ryby. Mám svůj rybníček. Všechno chce své. Když jsem byl kluk,  přál  jsem si zahradu a rybníček s rybami. A to se mi poštěstilo.

Z archivu Aloise Kadlece-