Někde jich je více, jinde méně. Záleží, kam člověk zajde a hlavně kdy. „Mám svá místa, ale ta se postupem času mění. Les roste, lesníci občas něco vykácejí, někde to smete vítr. Pak musím častým chozením do lesa hledat nová místa a ujistit se, kde hříbky rostou," vysvětluje houbař.

Na houby už nechodí brzo ráno. „Potom vidím, jak mi je někdo vysbíral. Tak jdu jinam a vždycky něco najdu," míní Lubomír Šmerda. Už se taky párkrát stalo, že s manželkou nenašli nic. „Několikrát jsme s mamkou donesli jen koš borových šišek na grilování, Jsme ale trpěliví a druhý den jdeme na hříbky jinam," přiznává houbař.

S košíkem chodí do lesů u Lavičného, častěji vyrazí mezi Rohoznou a Radiměř. „Tam je velký les, tak je úspěch zaručený. Rodiče mají chatu v Borové za Poličkou. Tam jsem s babičkou trávil celé prázdniny. Lesy jsou všude kolem a lidí je tam na podzim minimum. Prostě paráda," popisuje Lubomír Šmerda.

Z darů přírody doma připravují samé dobroty. „Z posledního úlovku jsem měl z těch největších hub řízky. Bílé hříbky se hodily na polévku, s brambory, mrkví a kmínem. Také jsme měli zapečené maso na houbách. Zbytek jsme naložili do octa, asi šest skleniček. Něco nasušíme. To aby červíci měli čas vylézt. Jo a Vlastička si udělala kastrůlek smaženice do práce," svěřuje se houbařský kulinář.

Na houbách si pochutnává hlavně v sezoně. „Mám je rád na všechny způsoby, a pak je na rok pokoj. Manželka je ale může celoročně, takže si je podusí na másle a schová do mrazáčku. Potom se hodí pod maso, na smaženici i do polévky," konstatuje houbař