Málokdo však ví, že tento kněz působil na afrických misiích a podával pomocnou ruku také nemocným AIDS.

Ve které části Afriky jste byl a jak dlouho jste na misii působil?
Na misii jsem odjel do Jihoafrické republiky o misijní neděli 1998, do městečka Westonaria, sedmdesát kilometrů na jihozápad od Johannesburgu. Od poloviny 20. století tam působil můj řeholní řád Utrpení Páně (pasionisté). Začátkem roku 2000 jsem se přestěhoval na venkov na Maria Ratschitz Mission u Dračích hor. Tam jsem pracoval čtyři a půl roku. Název misie je českého původu. Měla jako patronku Panu Marii Bolestnou, stejně jako poutní místo Mariánské Radčice na severozápadě Čech. V kostele na misii se nachází kopie sochy Panny Marie Bolestné z Mariánských Radčic. Můžeme říci, že jsem byl v Africe celkem asi šest let.

Kolika členná byla misie, jakých profesí byli misionáři?
Misie jsou nejen kněží, ale také řeholní sestry, civilní personál a věřící. Třeba na prvním místě jsme byli dva. Pracovali jsme ve spojení s druhou komunitou, každá měla svěřenou zodpovědnost za oblast velikosti okresu Svitavy. V podpoře silné víry i disciplíny se misie stávaly středisky vysoké kvality vzdělání. To přitahovalo lidi, často z podmínek, které jim nezaručovaly možnost výchovy. Na misii se potkávali také profesionálové z různých oblastí, zvláště zdravotníci, učitelé. Realita je však taková, že každý misionář zvládá mnoho věcí podle potřeby.

Jaké bylo poslání misionářů v Africe, co všechno na misii dělali?
Posláním misionáře je zvěstovat Evangelium, radostnou zprávu o Ježíši jako spasiteli. Misionáři se snažili ulevit lidskému utrpení, ukazovali hodnotu každého člověka. Svatostánky byly prosté. Bohoslužby sloužili i v malé kapličce, která byla jen z plechu. Misionáři ale dříve, než mohli říci, v jakém jménu přišli, museli lidem dokázat, že jejich život je plný Boha, kterým je láska, a jak velkou lásku pro domorodce mají. Často začínali pomáhat s tím, co bylo nejvíc potřebné. Mohlo to být shromažďování vody, zakládání léčeben nebo nemocnic, prvních škol. Pomáhali lidem se zemědělstvím, aby se rozvíjelo. Zasloužili se také o vzdělání dětí. Přesvědčovali jsme rodiče, že je důležité dát vzdělání dětem, že jsou pak samostatnější a nikdo je nemůže zneužívat.

Misionáři často dávají záchranu a podporu těm, které svět odmítá, malomocným, obětem domácího násilí, obětem AIDS, mládeži závislé na drogách, na prostituci. Také jsme se věnovali nemocným AIDS. Bylo tam přes dvacet procent lidí nemocných AIDS, ve věku od patnácti do pětatřiceti let. Určili jsme změnu v myšlení, v postoji a jednání lidí. Občas jsme byli svědky velikých změn. Někteří měnili svůj postoj, až když věděli, že mají AIDS, trest smrti, že už jim zbývá jen kousek života. Bylo to velice dojemné. Podávali svoje svědectví, aby chránili další lidi před touto nemocí.

Maličkou zajímavostí může být, že na naší misii se děti z vesnice, ve které nebyla elektřina, mohly učit pracovat s počítačem.

Co musí splňovat člověk, aby se mohl stát misionářem?
Musí mít nadšení a chtít rád pomáhat jiným. Pochopení milujícího a z lásky trpícího pro Boha přivede mnoho lidí k obětování bezpečnosti svého prostředí, výhody západního způsobu života, všech záruk, které mají. Jedou k lidem jenom s otevřeným srdcem. Mnoho lidí ale dělá krátké experimenty. Nezapomenu na návštěvu jezuity z Vídně, který žil na naší misii tři měsíce. Na rozloučenou mi řekl, že to bylo dobré, že zvládl také den nebo dva bez elektřiny nebo bez kohoutku s vodou. Díval jsem se na něj a myslel si: „Bratře, to je tady často chléb vezdejší.“
Duch misijní je především v srdci. Jak říkali učedníci Ježíše: „Poznali jsme lásku a uvěřili jí.“ Je potřeba to lidem sdělit a mluvit o tom. Pak lidé podobně jednají. Láska je potřebná všude, má se o ní mluvit. Každý člověk má ducha misionáře od křtu a měl by jej probudit.