Jeho polem působnosti je především vývoj speciálních mechanických řešení. Třiadvacetiletý nadějný talent MAREK VOTROUBEK nyní připravuje nový projekt.

MAREK VOTROUBEK ve vynálezech pokračuje. Staví robota, který bude pomáhat postiženým lidem.


Kdy jste přišel na to, že právě tohle je obor, který vás bude bavit a případně i živit?
Začalo to tím, že jsem chtěl sestrojit něco originálního, co se nikde jinde nevidí. Požádal jsem Honzu Krále, aby sestavil a naprogramoval řídící elektroniku k našemu tehdy prvnímu projektu chodícího pavouka. Nečekané úspěchy a ohlasy médií nás nadchly pro další práci na něčem větším.

Chtěl jste být už od malička konstruktérem?
Nepamatuji se, že bych si přál být něčím konkrétním. I když jsem jednou na gymnáziu do eseje z němčiny napsal, že bych chtěl být pytlákem. Ale to bylo asi slovní zásobou (smích). Ale je pravda, že jsem doslova rostl na stavebnicích jako Merkur nebo Lego. Pamatuji si, že asi ve třinácti letech jsem sestrojil manuální šestistupňovou převodovku se zpátečkou, samozřejmě plně funkční a poháněnou motorkem ze stavebnice.

Věnoval a nebo se věnuje někdo z vaší rodiny tomuto oboru?
Ano, můj dědeček kdysi dělal v ČKD.

Kdo přišel na nápad sestrojit robota „EiMSAR"?
Robot EiMSAR je takové „dítě na míru". Je totiž nástupcem robota DTM-FHR7, se kterým jsme v Praze v národním kole získali možnost reprezentace do USA. Věděli jsme, že ne stoprocentně dokončený DTM-FHR7 nemá šanci ani po zdokonalení na lepší výsledky. Rozebrali jsme ho a předělali jak konstrukci, tak i elektroniku. Proto vznikl EiMSAR, který je ve všech směrech lepší.

Co vám daly soutěže, s nimiž jste docestovali až za oceán?
Jednou větou – hrozně moc! Naučili jsme se pracovat v týmu, což byl v doznívající pubertě docela oříšek. Pak ale to hlavní, dělali jsme na vlastním projektu, určovali si podle sebe vlastně úplně všechno. Jak konstrukci, tak design i řízení a možnosti ovládání. Právě tohle nás asi dovedlo k tomu vytvořit tak velký a komplexní projekt, jako je EiMSAR. Je totiž hrozně velký rozdíl dělat nějaký určitý úkol do školy, anebo něco vyloženě pro sebe, když víte, že vás nikdy nikdo nebude omezovat a kopat do práce. Naučili jsme se být samostatní na poli bádání, zjišťování informací, realizace myšlenek, spolupráce a pak i neméně důležité prezentace své práce, která tvoří snad polovinu celého projektu.

Zeptám se naopak. Co vám soutěže, s nimiž jste docestovali až za oceán, vzaly?
Nepamatuji, že bych věděl o něčem, o co bych tehdy mohl přijít. Tím, že nás to bavilo, tak jsme to tak nevnímali. Rozhodně nám vzali tisíce hodin práce, které se ale velmi kvalitně zúročily. Jo a pak se pamatuji, že jsme přišli o svaťák před maturitou. (smích)

Jaké pro vás bylo vítězství v tvrdé konkurenci týmů z celého světa?
Naprosto nečekané. Letěli jsme do USA s respektem a vidinou konkurence nejlepších projektů na světě. Řekli jsme si, že pokud se umístíme alespoň v polovině tabulky v naší kategorii, bude to nevídaný úspěch. Pak jsme zjistili, že konkurenční projekty spolupracují s firmami, které je dotují inženýry, financemi, a že ti středoškoláci vědí jen z poloviny o tom jejich projektu. Nebo ty projekty řeší jen specifické téma. Zvláštní cenu jsme nedostali žádnou. Poslední večer, kdy se udělovaly hlavní ceny, jsme byli jak na trní. Věděli jsme, že u nás bylo nadmíru moc porotců proti harmonogramu, takže se pravděpodobně dereme někam výš v tabulce, kde se projekt hodnotí dalšími deseti porotci navíc. Na pódiu, když nám tleskalo pět tisíc nejlepších studentů světa v čele s dvanácti držiteli Nobelovy ceny, jsme si řekli, že se nám nic podobného za život snad stát nemůže.

Jak na vaše vítězství reagovalo blízké okolí? Spolužáci, rodina…
Tajili jsme výsledek až do poslední chvíle a příjezdu domů. Nikomu jsme nic neřekli. Pak to ale byl pěkný poprask. Největší asi u nás na gymnáziu, kde se střídaly televizní štáby jeden za druhým.

Změnil se od té doby váš život?
Nezměnil. Stále pracuji na vlastních projektech, u kterých vím, že se zdokonalím a přinesou mi něco navíc, stejně jako kdysi EiMSAR. Také pracuji na dalších, komerčních projektech. Principiálně je to stejné.

Využil jste výhry a tedy i možnosti studia na jakékoliv americké univerzitě?
Této možnosti nevyužil nikdo z nás. Už tehdy jsme věděli, na jakou školu chceme jít. Navíc jsme na soutěži měli šanci vypozorovat, že v USA se lidi už na střední škole tak moc specifikují na jeden obor a činnost, že pak nejsou schopni řešit celé projekty, jen jejich dílčí části. To je věc, která nám tak úplně nevoní. Vedoucí vysokoškolského projektu, Martin Nečas, mi vyprávěl o jeho doktorských studiích v Německu i USA. Pracoval pro firmu Boeing, kde byl s vystudovanou ČVUT schopný řídit tým inženýrů, protože se jediný vyznal ve všech odvětvích dané činnosti. Ostatní jen uměli „to svoje". A to je právě věc, kterou nechci – utahovat šroubky a volat kolegu, který umí utahovat matky.

Na čem pracujete teď?
V současné době studuji na ČVUT v Praze na katedře konstruování a částí strojů. Kromě toho se zabývám audiovizuální reklamou, profesionální fotografií a stavbou velkého robota na testování mechanismu pro pomoc hendikepovaným.

Mohl byste toho nově konstruovaného robota blíže popsat?
Nový robot se jmenuje 6IXTEN. Koncepčně vypadá vzdáleně jako podvozek automobilu. Má šestnáct kol a hydraulický systém pro zvedání a posouvání kol. Jedná se o velmi složitý projekt, který už řeším přes dva roky. Cílem tohoto projektu je vyzkoušet tlumící systém na tomto podvozku, a poté jej modifikovat pro použití do invalidního vozíku. Dotyčný vozíčkář by s tímto podvozkem mohl překonávat bariérové části ulic, případně by byl schopný jízdy v terénu.

Je něco, co byste rád doplnil?
Závěrem bych chtěl sdělit mladým čtenářům, že něco takového dokázat na střední škole není otázkou učení nebo výjimečně známek, ale motivace. Za dob, kdy jsme soutěžili třetím rokem, tak na naší škole byly ještě asi dva projekty. Dnes na gymnáziu v Litomyšli každý rok vzniká více než padesát projektů z oboru biologie, chemie, výpočetní techniky a robotiky. Pokud má někdo jakýkoliv nápad, ať s ním přijde co nejdříve a začne se věnovat jeho realizaci. Asociace AMAVET, která středoškolské soutěže pořádá, je schopna studenty dostat nejen na mistrovství světa Intel ISEF, ale také na evropské soutěže. Sama pak pořádá o prázdninách letní školu v angličtině, kde se studenti setkají s řešiteli projektů ze zahraničí.

             Kdo je
   Marek Votroubek?

Je jedním z členů týmu Jan Král, Petr Bubeníček a Filip Naiser, který sestavil robota EiMSAR. S prototypem se zúčastnili Festivalu vědy a techniky. V krajském kole v březnu 2008 získali třetí místo. To týmu zajistilo postup do národního kola v Praze, kde se tehdejší studenti Gymnázia Aloise Jiráska v Litomyšli umístili na sedmém místě a získali tak právo na reprezentaci České republiky v prestižní soutěži vědeckých a technických projektů pro středoškoláky Intel ISEF, která se konala v květnu 2009 v hlavním městě Nevady. Tento velmi úspěšný a nadějný tým získal v americkém Reno první místo, a to v konkurenci 320 projektů z 56 zemí světa. Tým vyhrál finanční odměnu a právo studia na jakékoliv americké univerzitě, aniž by kterýkoliv člen musel plnit přijímací řízení.