Vloni patřila k nominovaným na ocenění sestra roku. Účastnice několika misí na pomoc obyvatelům třetího světa získala vzdělání na svitavské zdravotnické škole.

Bylo vždy vaším cílem pomáhat potřebným ve vzdálených koutech světa?

V době, kdy jsem studovala ve Svitavách, jsem si myslela, že ve třiceti budu mít vlastní rodinu a pracovat v místní nemocnici. Po několika zaměstnáních v různých nemocnicích jsem dokonce uvažovala, že zdravotnictví opustím. Lákala mě hudební dráha. Také jsem začala studovat pedagogiku volného času.

Rozhodla jste se však zdravotní sestřičkou zůstat?

Spojit práci sestry a cestování mě napadlo až později. Uvědomila jsem si, že jako sestra mohu pomáhat kdekoli na světě. Rovněž mě zasáhly zprávy o genocidě ve Rwandě. Ve sdělovacích prostředcích jsem viděla, jak tam zdravotníci pomáhají a došlo mi, že to je přesně mé poslání.

Předpokládám, že od rozhodnutí k odjezdu na první misi nebyla snadná cesta. Co jste musela překonat?

Především jsem nebyla jazykově vybavená. Maturovala jsem v roce 1991 a ve škole jsme měli ruštinu. Odjela jsem do ciziny, abych zvládla angličtinu. Když jsem kvůli francouzštině pobývala ve Francii, získali Lékaři bez hranic Nobelovu cenu míru. Pak už jsem cíleně směřovala k tomu, abych mohla pro tuto organizaci pracovat. Znovu jsem absolvovala praxi v nemocnici a zvládla kurz tropické medicíny.

Pracovala jste v šesti zemích, kde lidé trpí kvůli válkám a nepokojům.

Na první půlroční misi jsem odjela až v devětadvaceti letech do Burundi v roce 2002. Pak jsem pracovala v Afghánistánu, Čadu, po tsunami v Indonésii a Nigeru. Naposledy jsem odjela do Kolumbie.

Která ze jmenovaných misí byla pro vás nejtěžší?

Těžká byla první mise. Tehdy jsem přijela do posledního roku občanské války v Burundi. Často se ozývalo střílení. Lehké to nebylo ani v Afghánistánu. Tam přišlo o život pět mých kolegů. Měli jsem zde zůstat také půl roku, ale kvůli válečným operacím, jsme museli po pěti měsících zemi opustit. Psychicky a fyzicky náročný byl rok a půl v Kolumbii.

Co vám utkvělo v paměti?

Smutných příběhů je moc. Znásilněné holčičky, které nás prosí o pomoc. Afghánské děti umírající na banální nemoci. Radostné vzpomínky mám hlavně na rychle se zotavující děti z podvýživy.

Plánujete další dlouhodobý pracovní pobyt v cizině?

V současné době cítím, že se potřebuji zastavit a najít zázemí. Pracuji v nemocnici v Praze, která mi dovolí v případě potřeby na kratší dobu vyjet na záchrannou misi.

Minulý týden jste přišla mezi studenty , abyste se o své zkušenosti podělila. Ovlivnilo vás studium ve Svitavách?

Vzpomínám na filozofické debaty s třídním učitelem Jaroslavem Najbertem. Oceňuji však to, co jsem si odnesla z domova. Vím, že nemohu mít vše hned.