Devadesát devět let by mu ale nikdo nehádal. Je to veselý člověk plný života a elánu. Vzpomíná na události, které se staly před více než osmdesáti lety. Na svůj věk má dobré zdraví a působí dojmem, jako by mu bylo alespoň o dvacet roků méně.

Žil jste celý život v Březové?
Narodil jsem se v Bělé nad Svitavou. Když mi byly asi čtyři roky, odstěhovali jsme se s rodinou do Březové. V roce 1938, když vznikly sudety, jsme se přestěhovali s rodiči do Skalice nad Svitavou. Po skončení války jsme se do Březové vrátili a od té doby zde žiji pořád.

S čím jste si v dětství hrávali a na co máte hezké vzpomínky?
Na podzim se na ohýnku pekly brambory. To bývalo moc pěkné. Hraček jsme mívali málo a hráli jsme si většinou venku. Vyřezávali jsme píšťaly a cvrnkali také kuličky. V tom jsme s ostatními závodili. Mít opravdovou skleněnou kuličku byla tenkrát veliká čest. Byli jsme spokojení s málem.

Jaké bylo vaše povolání?
Celý život jsem pracoval na poště. Po půlročním školení v Olomouci jsem byl nějakou dobu v Jevíčku, pak ve Svitavách. Nakonec jsem po válce zůstal v Březové. Uvolnilo se zde totiž místo vedoucího. Měl jsem aprobaci a zkoušky na vedení pošty. Když ale bylo potřeba, zastupoval jsem i jinde. Sloužil jsem i v Cetkovicích, v Chornicích, v Boskovicích.

Býval jste místní fotbalová hvězda. Jak na toto období vzpomínáte?
Byl jsem vyhlášený fotbalista. Mockrát jsem byl v novinách. Říkali mi Krasin. To byl ruský ledoborec. Postavu jsem měl mohutnou a když jsem běžel, nic mě nezastavilo. Ostatní hráči ze mě měli velký respekt. Ani v hospodě si na mě nikdo netroufl. To už něco znamenalo. Jezdili jsme hrát fotbal i mimo okres. Několik zápasů jsme hráli proti německým klubům v Brně. Potom jsem měl při fotbale těžký úraz. Zlomil jsem si nohu a špatně mi srostla. Přišli mi na to po sundání sádry. Nohu mi museli lékaři znovu zlomit. To znamenalo definitivní konec s fotbalem.

Navíc hrozilo, že už nebudu nikdy chodit. To se naštěstí nestalo. Pamatujete si na dobu, kdy začínal Karel Gott?
Vzpomínám si dobře. To byl prakticky fenomén. Přišel s novým způsobem vyjadřování zpěvem a jiným stylem hudby. Předtím jsme poslouchali třeba Jarmilu Novotnou. To byla velká světová umělkyně. Provdala se za mlynáře Daubka z Brněnce.

Poznáváte se na skupinové fotografii s muzikanty z roku 1927?
Ano, druhý zprava ve spodní řadě. Byla to německá březovská kapela. Hrál jsem v ní asi deset let, na housle, pak na saxofon. Jezdili jsme na různé zábavy, plesy a na slavnosti. Doprovázeli jsme také německou operetu. Prožíval jsem s nimi moc pěkné chvíle. To bylo před osmdesáti třemi lety? To není tak dlouho (smích). Poznávám všechny členy. A skoro všichni byli Němci. Nevím ale o nikom, kdo by z nich ještě žil.

Vzpomínáte si na Otakara Slezáka? Němci ho jako civilistu zastřelili v Březové bezprostředně po skončení války v květnu 1945, když utíkali přes naše území.
Když němečtí vojáci po válce utíkali, jeli také přes Březovou z Hynčiny. V té době zde místní partyzáni vytvořili takovou domácí obranu, něco jako odbory. Měli zbraně a Slezák byl zrovna na hlídce. Stál na staré křižovatce s brokovnicí. Němci projížděli kolem a on jim ukazoval a naznačoval, že tady nemají co dělat. Asi se chtěl předvést před ostatními. Tak ho zastřelili. Udělal to zbytečně. Nebyl dobře informovaný a nevěděl, že Němci odcházejí pryč. Co se stalo přesně, nevím do detailů. Lidé z něj udělali hrdinu, ale bylo to jinak, než se povídá.

Co považujete za nejsilnější zážitek v životě?
Jeden z takových momentů byl, když se v březovské škole otevírala v roce 1919 česká třída. My jsme z té německé přecházeli do ní. Na náměstí tenkrát byla veliká oslava. S opovržením jsme se dívali na Němce. Brali jsme je jako vetřelce. Byly mezi nimi výjimky, se kterými jsem mluvil, ale málo. Rozdíly mezi námi byly strašně zřetelné, jak v chování, tak i v jazyce. Vychutnávali jsme si tenkrát pocit, že se otvírá česká třída. Přitom tady bylo nejvíce právě Němců. Bylo to takové naše malé vítězství.

Jak hodnotíte svůj dosavadní život?
Zatím jsem ho prožil spokojeně. Byl jsem vždy docela zdravý. Občas jsem zažil krušné chvilky, ale naštěstí jich nebylo moc. Vždycky jsem žil pro svoji rodinu a snažil se jí být oporou.