Kliknutím zvětšíte
Odkud pramení váš zájem o historii? Co stálo na počátku vašeho bádání? Co vás na historii baví?
Už v dětství se u mě projevoval zájem o památky, historii a vlastivědu. Zajímalo mě, kde je co zajímavého a co se kde zachovalo z minulosti. Rád jsem navštěvoval hrady, zámky i lidové stavby. Při cestování po naší zemi jsem se snažil rozšířit své znalosti o místech, kam jsem se dostal. Asi již v této době se ve mně rozvíjel zájem o historii, přírodu, cestování a trampování.
Zajímal jsem se i o rodinnou historii. Nikdo v rodině mi nedokázal vysvětlit původ našeho podivného příjmení Fadrný a znalosti o předcích končily v 19. století. Počátkem 90. let jsem se pustil do pátrání po minulosti našeho rodu. Tehdy nebyly matriky digitalizovány jako dnes a tvorba rodokmenů zajímala celkem malou skupinu lidí. Musel jsem zvládnout mnoho věcí, které souvisí s genealogií. Námaha ale stála za to. Vypátral jsem přímou linii svých předků až do první poloviny 17. století.
Po rodopisu jste přešel i k regionálním dějinám, podílel jste se už na publikaci o Hradci nad Svitavou, co vás k tomu přivedlo?
Při mém bádání jsem se seznamoval i s historií různých panství, měst a vesnic, kde žili mí předkové, ale protože žiji na Svitavsku, chtěl jsem se dozvědět více z místní historie. Na Svitavsku žili do roku 1945 převážně němečtí obyvatelé. O životě hlavně vesnického obyvatelstva nebylo mnoho informací. Postupně se mi do rukou dostávaly publikace z Německa, kde byl popisován folklór a kulturní tradice hřebečského obyvatelstva.
Začal jsem se zajímat také o středověké opevnění města Svitav. O svém bádání jsem napsal práci, které rozšiřuje dosavadní znalosti, které byly o opevnění města publikovány. Podobnou práci jsem napsal o svitavských barokních sochách, stojících na veřejných prostranstvích ve městě. Navštívil jsem řadu měst na severní Moravě a naučil jsem se rozpoznávat rukopis barokních sochařů. Například mariánský sloup ve Svitavách byl uváděn jako dílo neznámého lidového sochaře či neznámého autora a já jsem dospěl k závěru, že je to rané dílo významného moravského barokního sochaře Johanna Sturmera. Ten se ve Svitavách i oženil a byl zdejším měšťanem.
Dostal jsem se také k detektorové prospekci, kterou provádělo regionální muzeum ve Vysokém Mýtě. Dělali jsme průzkum starých obchodních cest, které procházely zdejším krajem. I detektorová prospekce byla velmi zajímavá a dobrodružná zkušenost.
Když se obecní zastupitelstvo v Hradci nad Svitavou rozhodlo v roce 2016 vydat publikaci obci, byl jsem přizván ke spolupráci. Zde jsem mohl uplatnit mé dosavadní znalosti z místní historie. Začal jsem psát články o minulosti Hradce nad Svitavou do Hradeckého zpravodaje a nakonec jsem skončil jako obecní kronikář.
Před pár dny jste pokřtil knížku o Lačnovu, jste rodák? Čím vás dějiny Lačnova zaujaly?
Já jsem skutečný lačnovský rodák. Po válce se děti ještě rodily doma. Vyrůstal jsem v Lačnově a měl jsem možnost navštěvovat staré statky i chalupy, kde se zastavil čas. Mnoho z těchto staveb již nestojí a věci „po Němcích“ se při různých úklidech likvidovaly. Dnes vím, že se tam nacházely z etnografického hlediska zajímavé předměty. O životě německých obyvatel se mnoho mezi novými osídlenci nevědělo. Začal jsem se na vlastní pěst zajímat, které rodiny v jednotlivých domech žily, a postupně jsem si začal prohlubovat znalosti o rodné obci. Potomci původních německých obyvatel si v Německu vydávají různé fotokroniky či sepisují vzpomínky na jejich život do roku 1945. To je důležitý zdroj informací. Historie Lačnova se výrazně neliší od historie ostatních hřebečských obcí. Lačnov je dnes městskou součástí Svitav a na to dost doplácí. Zatím co okolní samostatné obce se snaží vytvářet svoji identitu, bývalá samostatná obec Moravský Lačnov zůstává ve stínu Svitav.
Jaké bylo vaše lačnovské dětství?
Moji rodiče se do Moravského Lačnova přistěhovali po válce. V Lačnově jsem prožil dětství, které považuji za velice hezké. Zde byly asi počátky mého vztahu k rodné obci. Rodiče pracovali v zemědělství a tak jen s malou nadsázkou někdy o sobě říkám, že jsem vyrůstal mezi kravami a prasaty, či na poli. Mám dva bratry a i ti mají vztah k zemědělství a přírodě. Vystudoval jsem Střední zemědělskou technickou školu v Moravské Třebové. Zde jsem prožil čtyři krásné roky. Bydlel jsem na internátě a se svými kamarády jsem poznal i okolí města. Brzy po maturitě jsem v roce 1966 nastoupil vojenskou službu u dělostřelců v Nepomuku u Plzně. Naše kasárna byla na Zelené Hoře, která je známá také díky filmu Černí baroni. I na vojnu celkem v dobrém vzpomínám.
Historii máte jako koníčka, jaká je vaše původní profese?
Po vojně jsem pracoval v Jednotném zemědělském družstvu v Moravském Lačnově. Po krátké epizodě v jedné stavební firmě jsem v roce 1974 nastoupil do zkušební stanice Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského v Hradci nad Svitavou. Nejprve jsem pracoval jako technik a věnoval jsem se polnímu pokusnictví. Během zaměstnání jsem dálkově vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Brně (nyní Mendelova univerzita). To jsem již pracoval ve funkci hlavního referenta pro trávy, krmnou kapustu a pohanku. Na této pracovní pozici jsem zůstal až do důchodu. Pak jsem již mohl naplno věnovat svému koníčku, tedy zájmu o historii. Před několika lety jsem na gymnáziu ve Svitavách také navštěvoval Univerzitu 3. věku. Zde jsem se setkal s lidmi, kteří aktivně prožívají svůj důchodový věk.
Jsem společenský člověk a rád se setkávám s lidmi, kteří mohou rozšířit mé vědomostní obzory a se kterými si porozumím.
Jak dlouho jste na knize pracoval, co bylo nejobtížnější, co vás nejvíc badatelsky potěšilo, čeho si na ní nejvíc považujete?
Již dříve jsem si průběžně dělal různé výpisky, které jsem později při psaní knihy mohl použít. Některé pasáže knihy se psaly snáz. To byly především vzpomínky pamětníků. Některé pasáže mi daly ale dost zabrat. Při mém bádání jsem čerpal z německy psaných matrik, které se dochovaly od 17. století a řady dalších dokumentů. Musel jsem se také zorientovat v německých rodech, které zde žily. Staré ručně psané německé zápisy jsou špatně čitelné a část matrik je psána i latinsky. Bylo to přímo detektivní pátrání. Našel jsem příbuzenskou provázanost zdejších německých rodin a poznal jsem částečně i životní příběhy řady obyvatel Lačnova. Českému čtenáři se v knize dostávají informace o držitelích jednotlivých statků a chalup od 17. do 20. století. Za přínos považuji, že jsem z hlubin zapomnění vynesl na světlo jména řady osob, které v Lačnově kdysi žily a také příběhy, které se zdejších obyvatel dotýkají.
Plánujete něco podobného do budoucna?
Nějaké plány mám. Jsem mile překvapen, jaký je o knihu zájem. Již nyní je téměř rozebrána. Možná by stálo za to, vydat nové rozšířené vydání. Každý nápad musí dozrát a pak se uvidí.
20
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
