Pravda, před tímto datem Zwittau bylo městem, které bylo spojeno s jinou atmosférou, s jiným jazykem, s jinými vzpomínkami. Ale mnohé dnešní Svitavy mají společné s tehdejším městem Zwittau. A právě o tomto by nám mohli vyprávět pamětníci.

Všichni si byli rovni

„Svitavy byly velmi krásné město. V čítárně Ottendorfera byly přednášky, v Národním domě u Dědičů se pořádaly taneční. Nepostrádali jsme nic a taky nebyl rozdíl, jestli to byl Žid, Němec, Čech. Židé chodili do synagogy, nežidé do kostela. Žádný rozdíl Němci, Češi ne, všichni to byli Svitaváci,“ tak vzpomíná na své město Louise Hermanová, rozená Freundová. Žena, která si pamatuje atmosféru „starých Svitav“, tedy města dvacátých a třicátých let 20. století. Žena, která je pravděpodobně poslední svitavskou pamětnicí šoa (holocaust).

Narodila se dva roky před koncem první světové války ve Svitavách v rodině židovského obchodníka Emila Freunda. Přestože jí maminka zemřela na podzim roku 1918, díky tatínkovi a rodinnému zázemí prožila krásné dětství.

V roce 1936 odešla Louise Freundová ze Svitav do Prahy, kde studovala na škole MONTE SORE. Pak přišel rok 1938, poté roky 1939, 1940, 1942… Doba, která je vepsána temným písmem do historie, nejtemnějším pak do historie židovské.

Louise byla deportována do Terezína, v prosinci roku 1943 do koncentračního tábora v Osvětimi. Zde se dostala do části tábora, kde se soustřeďovaly děti. V Osvětimi Birkenau byl totiž český rodinný tábor. Velmi přesně si vybavuje děsivé okamžiky po příjezdu: „Nejdříve jsme nevěděli, kam jedeme. V Osvětimi nás vyhnali z vagónů. Svlékli nás z toho mála, co jsme na sobě měli a pustili vodu. Pak nás hned tetovali. Bylo 28 stupňů pod nulou a nás oblékli do tenounkých trestaneckých šatů. Nevěděli jsme, co s námi bude. Pak jsem se dostala na blok číslo 31. Žádné z malých dětí, o které jsem se tam starala, ale válku nepřežilo, protože je nacisté zabili…“

Později prošla a přetrpěla „proslulý“ Todesmarch čtyři sta kilometrů dlouhý pochod vedoucí z Kristianstadtu do lágru ve Flossenbürgu. Smrti unikla v koncentračním táboře v Bergen-Belsenu.

Během války jí zahynuli všichni příbuzní, z třiceti šesti členů rodiny přežila jako jediná. Přišla o své rodiče, bratra, tříletého synovce Jiříčka, o své tety, strýce, bratrance, sestřenice.

V roce 1947 se Louise Freundová provdala. Její manžel MUDr. Alex Herman prošel jako Žid podobným peklem. Byli si navzájem velmi blízcí.

Tato žena přežila hrůzy „táborů smrti“ a nemlčí. O svých děsivých zážitcích vypráví. Mnoho let jezdí mezi studenty do Německa, beseduje s mladými lidmi v českých školách a nikdy nezapomene zmínit jméno svého rodného města. Spolupracuje na dokumentech o obětech holocaustu, například na filmu s názvem „Vůle žít“ či na dokumentu Stevena Spielberga o pamětnících šoa. Je činná ve sdružení Terezínská iniciativa, v občanském sdružení Živá paměť. Tu založili pracovníci Kanceláře pro oběti nacismu Česko-německého fondu budoucnosti. V roce 2009 jí byla udělena vyznamenání primátora Českých Budějovic Za zásluhy.

Louise Hermanová oslavila v květnu loňského roku 95 let a je stále aktivní, energická, má smysl pro humor, rozhled politický i kulturní a jak sama říká, je také tvrdohlavá a dost upřímná. A já dodávám, že je to také moudrá a velmi statečná žena. Má v sobě ukrytou obrovskou vůli k životu. Kdysi dokázala překonat děsivou dobu, dnes téměř s lehkostí a šarmem překonává strasti stáří.

RADKA OBLOUKOVÁ

Pátrání po „zmizelých sousedech“ nevzdává

Učitelka ze Svitav skládá střípky minulosti. Našla zřejmě poslední žijící pamětnici.

Svitavy - V březnu loňského roku dala Radka Oblouková, učitelka místního gymnázia, podnět k uvedení výstavy pražského židovského muzea „Naši zmizelí sousedé“ ve Svitavách. Zde poprvé uveřejnila neúplný seznam židovských obyvatel, kteří museli za Svitav po roce 1938 odejít.

Po pětiletém pátrání po muzeích a archivech zjistila nejen data narození svitavských Židů, ale i data a místa jejich úmrtí. „Téměř všichni byli zavražděni, umučeni v nacistických koncentračních táborech,“ uvedla učitelka Radka Oblouková.

Po pamětnících pátrala v této souvislosti dál. „A pomohla náhoda. Díky Petru Horákovi jsem se dozvěděla o paní Louise Hermanové ze Svitav, nejstarší žijící pamětnici šoa,“ řekla Radka Oblouková. Zjistila, že Louise Hermanová dokonce Svitavy i dvakrát oficiálně navštívila. „Naposledy v roce 2002, kdy byla pozvaná starostou Václavem Koukalem na slavnostní otevření židovského hřbitova. Tehdy měla osmdesát šest let. Od té doby ve Svitavách nebyla,“ potvrdila Radka Oblouková. Přesto se jí podařilo svitavskou rodačku najít. Louise Hermanová dnes žije v Českých Budějovicích.

V pátrání Radku Obloukovou ovlivnilo více momentů. Patrně i fakt, že Svitavy jsou spojené s Oskarem Schindlerem, který řadu Židů zachránil. Z jejího pohledu chyběl seznam těch, kteří museli po roce 1938 ze Svitav odejít a jejich jména tak zmizela. (kk)