Jsem rád, když mohu být se žáky při různých příležitostech. Tento víkend jsem za nimi jel na lyžařský kurz. Jeli jsme na celodenní výlet na běžky. Počasí nám přálo – bílý sníh, modré nebe, zlaté slunce, pichlavý mráz, bezvětří, daleké rozhledy, pevná stopa. Kdo z vás jezdí na běžky, může závidět. Chtěl bych poukázat na dvě zajímavosti, které mi bleskly hlavou. Atmosféra na startu byla báječná. Mladí se velice těšili a to i ti, kteří na běžeckých prkýnkách stáli poprvé nebo podruhé v životě. Po několika kilometrech jsme byli již všichni unavení. Nadšení opadávalo. Když jsme dojeli do cíle. Hlásili někteří, že běžky jsou blbost, že pro ně tento druh turistiky či sportu skončil. Důvod? Naučit se jezdit vyžaduje cvik a vytrvalost. Marné říkat přísloví: Co nic nestojí, za nic nestojí. Je to náročné, a proto jdu od toho.

Druhý postřeh byl jen takový nepatrný. Přijeli jsme na místo nádherného rozhledu. Turisté nebo lesníci tam postavili takový altánek. Zastihli jsme tam jeden manželský pár, jak stojí vedle sebe a dívají se mlčky do kraje. Byl jsem na čele naší výpravy, a proto jsme na tom místě čekali nějakou tu chvíli. Zprvu jsem si muže a ženy nevšímal, ale když po deseti minutách tam stále stáli a bylo na nich vidět, že je naše přítomnost ruší, uvědomil jsem si, že my se ženeme, oni si vychutnávají krajinu. A byla překrásná. Přeji nám všem, abychom se dokázali rozhlédnout po krajině a sytili své oči i srdce, a to i v třeskuté zimě.

Petr Šabaka, kaplan z vojenské školy v Moravské Třebové