Půda totiž tentokrát musela absolvovat úklid úplně dočista a na světlo se dostala hromada zde uložených, patřičně zaprášených sešitů. Říkáte: „Staré papíry? Tak jaký poklad!"

Tajemství z půdy

Cena toho pokladu spočívá v tom, že vedle mnoha balíků třídních knih z různých let, které se týkaly především těch, o nichž se psalo v klasifikačních poradách díky bohaté „nadílce", na kterou navazovala bolestivá nadílka doma, se objevilo také několik sešitů, knih, které vypovídají leccos o dějinách nejen školy, ale i obce. Jejich cena je v autenticitě, v bezprostřednosti pohledu na dobu, ve které byly psány.

Bylo zde šest knih „Jednacích protokolů", dnes bychom řekli „Knih došlé a odeslané pošty" z let 1907-1913, 1920 -1927, 1930 -1936, 1936 -1939, 1939 -1942, 1942 -1945. Co nám mohou říci ty jedno či dvouřádkové zápisy? Z mnoha set se jich bezprostředně obce, či vztahu škola – obec, týká, pravda, jen málo. Mnohem více zápisů vypovídá o dobových tendencích, které sice známe, ale zde je vidíme jaksi „černé na bílém", bezprostředně. A taky smutně. Těžko si představit, že škola rozesílala 40 nebo 70(!) „prosebných dopisů", žádostí o dary na vánoční nadílku pro chudé žáky. Od místních firmiček přes tradiční dárce z Brněnce (třeba Löw-Beer) až po giganty, jako byl Baťa (ale také Thymolin, Hellada, Sana, Jína, Brouk a Babka a další). Vidíme, jak se stále častěji objevují nácviky poplachů, zprvu požárních, pak leteckých, předzvěstí války. Vidíme, jak za té „druhé" války postupují represe, germanizace a antisemitismus. Jak se sesbírané kosti mění v kostky mýdla, papír v tužky na příděl, jak děti vyráží do polí sbírat klásky a taky mandelinku bramborovou (1943!). Jak první měsíce po osvobození zahájily odliv lidí z obce „za lepším".

Bylo tu pět knih zápisů z porad učitelského sboru (Protokolů z konferencí) počínaje roky 1899 -1904 z první školy za ředitelování řídícího Chalupníka, z druhé školy z let 1907-1921, 1921-1931, 1931-1937 a jaksi mimo stojící zápisy z let 1964 -1971. Na rozdíl od zápisů do školních kronik, které jsou z počátku slohovým cvičením k oslavě toho či onoho režimu, je v těchto zápisech vidět život.

V polovině třicátých let se zápisy ve školní kronice stávají výtahem z porad učitelského sboru. Odráží se v nich svérázné dobové pedagogické metody, především nesčetněkrát připomínaný, ale stejně porušovaný, zákaz fyzických trestů. Věčné spory mezi školou a farou, obcí i občany, které ustupují až za republiky s příchodem nových učitelů. Odráží se v nich snaha kantorů o nápravu některých zlořádů, jako byl alkoholismus, dětská práce (především rozšířené „síťkování") a o zlepšení zdravotních poměrů (očkování, zubní prohlídky, pojištění).

Postupně se vytrácí dříve časté neomluvené hodiny z dob, kdy práce na poli měla přednost před školní docházkou. Počet žáků po výrazném úbytku dětí v důsledku první světové války opět narůstá na neuvěřitelných padesát i více žáků ve třídě. Přes neutěšené podmínky stále více dětí dokončuje vzdělání v dolní „měšťance".

Staré, zaprášené sešity ukazují dobu, a je to víc než 125 let, očima konkrétních lidí. Živých lidí, nám známých. Sousedů, příbuzných, kteří už neřeknou, jak to vlastně bylo. Proto jsou ty sešity poklad. Mluví totiž jejich ústy.

MILOŠ KRÁL