Starosta Jaroslav Martinů podaroval drobnými dárky novou generaci školáků, která jednou bude budoucností města, sám pak usedl do školní lavice a popovídal si s prvňáky o tom, jak se učil na základní škole, které předměty ho nejvíc bavily a především o tom, jaký míval prospěch.

„V mých letech jsme dostávali ještě jednu velkou známku. Na prvním pololetním vysvědčení jsem měl rozhodně ještě jedničku, i když bych klidně řekl, že jsem si ji tenkrát moc nezasloužil. Když jsem rostl, už to tak dobré nebylo, ale byl jsem takový ten „dvojkový" žák," vzpomíná Jaroslav Martinů.

„Byl jsem prostě mizernější žák," otázal s úsměvem nejvyšší muž poličské radnice. „Na základní škole jsem nikdy nepatřil k premiantům," dodal. Školou proplouval, ale nepatřil ke klukům a později teenagerům, pro něž bývala každodenní návštěva vzdělávacího zařízení jen nudnou rutinou všedního dne a povinností z donucení.

„Pozor! Škola mě bavila. Vzhlédl jsem se v matematice. Čísla a počty bývaly moje, hodně jsem si to oblíbil a vidíte, provázejí mě vlastně celým životem," zamyslel se Martinů. Kromě toho se při vyučování ohromně těšil na hodiny tělocviku, kde se mohl vyřádit, dostat ze sebe přebytečnou energii a zasoutěžit si se spolužáky.

„V té době jsem dost sportoval a hrával také hokej za Poličku. Pochopitelně jsem byl o něco štíhlejší než dnes," směje se starosta.

Dnes už by mu jeho učitelé souhrnnou známku neudělili. Stejně jako každý jiný prvňák by se na svém vysvědčení dočetl o tom, jak si vedl v posledním půlroce v českém jazyce, matematice, výtvarné výchově, nebo právě jeho oblíbené tělovýchově. „Je to na odbornou diskuzi, zda opravdu tímto způsobem hodnotit žáky a rozepisovat jim známky. Ale v tomto směru se nechci pasovat do role kazatele," dodal Jaroslav Martinů.