Srpen 1968: Odpor pohlavárů vydržel mnohde jen týden

Právě v sobotu je to čtyřicet dva let, co do tehdejšího Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy. Lidé na tyto srpnové dny nezapomínají.

Po vpádu vojsk umírali civilisté, a to i ve svitavském okrese. Na silnici mezi Litomyšlí a Svitavami u Janova zahynuli tři členové rodiny Chlupových z jižních Čech.

Jaromír Chlup tehdy jel s rodinou přes svitavský okres. Ale nedojeli. Dne 12. října na rovném úseku silnice mezi Svitavami a Litomyšlí z nevysvětlených příčin dostal nákladní vůz sovětské armády smyk. Otočil se tak, že zablokoval celou vozovku, srazil auto Chlupových do příkopu a ještě se na něj převrátil.

Na místě zahynuli rodiče, tři děti byly vážně zraněny. Miroslav Chlup, tehdy sedmiletý, podlehl zraněním v nemocnici 14. října. Jaromír Chlup byl podplukovník čs. armády, lékař Vojenského lékařského výzkumného a doškolovacího ústavu J. E. Purkyně v Hradci Králové. Jeho manželka pracovala jako administrativní úřednice dokumentačního oddělení Vojenského lékařského výzkumného a doškolovacího ústavu J. E. Purkyně v Hradci Králové.

Další obětí byla Helena Půlkrábková, laborantka u Východoslovenských mlýnů a pekáren. Zemřela 30. října 1968 ve Svitavách. Tehdy asi v půl osmé večer několik kilometrů od Svitav zastavila k odpočinku kolona sovětských vojenských aut.

Posledním vozidlem byla pojízdná dílna s jednoosým svařovacím agregátem, který nebyl osvětlen koncovými světly a navíc zakrýval světla nákladního automobilu. V nastávajícím šeru do prakticky neviditelného agregátu narazil Jiří Půlkrábek, který vezl manželku a její rodiče. Helena Půlkrábková zemřela na místě, všichni ostatní byli těžce zranění.

Srpen 1968: Tragické příběhy lidí

Tanky vojsk Varšavské smlouvy před dvaačtyřiceti lety udusaly do země Pražské jaro, ojedinělý pokus o reformu socialismu. Invaze vojsk pěti „spřátelených“ států vyvolala zděšení, smutek, ale i odhodlání, lidi hnala do ulic a na náměstí, kde mnozí z nich položili své životy.

I když k nejznámějším patří snímky rozstřílené budovy Československého rozhlasu nebo zakrvácených vlajek z Prahy, okupanti se nevyhnuli ani Svitavsku, kam nejprve vtrhla polská armáda.

Je to teprve 42 let, a přesto odkaz srpnových událostí už mnoha lidem moc neříká. Na tak nedávnou historii bychom rozhodně neměli zapomínat.

Jako fotograf srpnových událostí v roce 1968 jste v poslední době o tomto tématu diskutoval se studenty. Jaký byl jejich zájem?
Hovořil jsem ve školách s mladými lidmi. Zájem z jejich strany byl rozdílný. Byli mezi nimi takoví, které to nezajímalo vůbec, byli tam ti, co to vyslechli, ale i tací, co se hodně zajímali, ptali se na podrobnosti. Ale vědomosti o těch událostech, i když to je nedávná historie, jsou slabé.

Kde byly vaše fotografie k vidění?
Výstava fotografií ze srpna byla ve Svitavách, ve Vysokém Mýtě a v České Třebové, v prostorách Senátu jsem vystavoval snímky z pohřbu Jana Palacha. Fotografie pak putovaly zpátky do „šuplíku“. Když se objeví zájem, rád je znovu vystavím. Rád byl udělal souhrnnou výstavu ve svém rodném městě – Litomyšli. Kromě srpnových událostí jsem fotil pohřeb Palachův a Seifertův, ale i národní slavnost, když naši hokejisti porazili Sověty. Pak první výročí srpna. Fotil jsem i sametovou revoluci.

Jsou v naší nedávné historii okamžiky, které vás mrzí, že jste nefotil?
Myslím, že takových událostí bylo dost.

Máte stále duši fotografa – když se něco důležitého děje, rád byste byl u toho?
To mám (úsměv).

Byl to šok. Tragické ráno, které sebralo všechny iluze

Srdce zaplesalo jen konzervativcům. Všem ostatním sebralo poslední špetky iluzí.

Tak vzpomínají lidé v Přelouči i dalších východočeských městech na středu 21. srpna, den vstupu armád „spřátelených“ komunistických zemí do země. Dnes je tomu přesně 42 let.

„Příjezd sovětských vojsk 21. srpna 1968 byl přijat se zděšením a překvapením. Rada národního výboru se sešla k mimořádnému zasedání o půl osmé ráno. Nevěděla víc, než občané. Především vyzývala ke klidu, neboť lidé začali okupantům alespoň znepříjemňovat život. Mizely ukazatele směrů, město pokryly nápisy a plakáty proti okupaci. Terčem nenávisti se stal i tank na náměstí, který občané pomalovali,“ píše historik Východočeského muzea v Pardubicích Jan Tetřev v Dějinách města Přelouče.

V podnicích ve městě vznikly stávkové výbory, úřady nechaly na žádost občanů přejmenovat náměstí Rudé armády a ulice V. I. Lenina. Učitelé gymnázia zrušili kolektivně členství ve Svazu československo – sovětského přátelství a odmítali vyučovat ruštinu. „Duch odporu však funkcionářům vydržel jen týden. Po návratu Alexandra Dubčeka z Moskvy pomalu začínala nastupovat normalizace,“ píše Tetřev.

V Jičíně ale došlo i na oběti na životech. Přes drobné incidenty si zdejší polské okupační vojsko na straně jedné i Češi na straně druhé zachovali chladné hlavy a k žádným vážnějším střetům nedošlo. Až do soboty 7. září. Jeden ze skupinky podnapilých vojáků z neznámých důvodů začal střílet ze samopalu na čtveřici zhruba osmnáctiletých lidí vracejících se z kina. Do jednoho ze zraněných pak ještě vystřelil smrtící dávku, druhou obětí byla matka jednoho ze zraněných, která jim přiběhla na pomoc.

„Byly mi tenkrát tři roky, vzpomínám proto až na období pozdější. V mém městě – Vysokém Mýtě – se nacházela veliká okupační posádka, jejíž příslušníků bylo více než místních českých obyvatel. Proto nejraději vzpomínám na rok 1990, kdy okupační armáda od nás definitivně odešla,“ řekl Deníku rektor královéhradecké univerzity Josef Hynek.

(miš, kim)