Doma nakukoval pod ruce tatínkovi, který měl malou kovárničku. „Za totality bylo problém si něco svařit, a proto otec koupil kovadlinu a výheň ze starých statků a opravoval věci  pro chalupáře. Byl to pro něj koníček," sděluje první kovářské zážitky Karel Píša.

První výrobek si nepamatuje, ale ví, že to bylo na tajno. Nejen, že to nemají kováři rádi, když se jim někdo plete pod ruce, ale hrozí i spousta poranění. Ať už od ohně nebo od nástrojů. „Maminka překonala počáteční strach a nakonec byla ráda, že mám o něco zájem a životní cíl a já nastoupil do Brna na obor umělecký kovář," popisuje svoje začátky kovář.

Po škole nastoupil místo ke kovadlině do fabriky. Neměl jasno, co by chtěl dělat, a navíc peníze na vybavení. A že kovář nic nepotřebuje? Kladiva, kovadlina, výheň, vrtáky, buchar. To je jen malý výčet toho, bez čeho se v tomto oboru neobejde. Pár měsíců v továrně však udělalo čerstvému absolventovi v hlavě jasno.

První kroky

„V roce 1997 jsem začal podnikat. Začátky byly hodně těžké. Zkušenosti jsem neměl a dokázal jsem vyrobit jen to, co mě naučila škola. Měl jsem však chuť tvořit, a tak jsem vytrval. První dva roky jsem vydělal skoro jen na pivo," směje se kovář.  Dalších pár let dělal úplně všechno. „Než si člověk udělal jméno. Opravoval jsem kamarádům branky a montoval kde co. Vydržel jsem hlavně díky podpoře mojí rodiny," vzpomíná na těžké chvíle.

Postupem času se Karel Píša dopracoval i k okrasným a uměleckým věcem. On sám považuje za první takovou práci dílo na kostele v Budislavi. „Dělal jsem vstupní bránu ve tvaru srdce a Madonu levitující na skále. Dále spoustu drobností. Konečně jsem ale mohl říci, už to dokážu!"  Po této práci se otevřely dveře i na zámky a hrady. „V Litomyšli jsem restauroval vstupní bránu do zámku. Na hradě Svojanov zase repliky dveří, kování a mříže. Tahle práce byla poctivá a fortelná kovařina."

A jaké to je, přemýšlet jako kováři před několika staletími? „Pokud restauruji, tak musím zvolit stejné technologie jako dříve. Oproti svým předchůdcům mám však přeci jenom lepší přístup k materiálu. Navíc mohu pracovat ve větší dílně, a tak nemusím například věci nastavovat, ale kout je vcelku. Dříve se nedělaly tak megalomanské věci. Kováři však uměli pracovat s materiálem lépe než já dnes," srovnává Karel Píša.

V dílech jsou emoce

Inspiraci hledá stejně jako jeho předchůdci v přírodě. Práce snů je pro něj taková, kdy mu zákazník dá volnou ruku a on může realizovat vše. Vstupní bránu domu i lustry v obývacím pokoji. Od nápadu po finální výrobek je však cesta dlouhá. Jsou věci, o kterých přemýšlí i dlouhé měsíce. U samotné výhně pak postupně věci zkouší, vylepšuje a dolaďuje. Na konečnou podobu má i vliv jeho rozpoložení. „Dávám do svých děl i svoje pocity. Když mám v životě štěstí, tak jsou mé věci jásavé a pozitivně laděné," vyjadřuje své emoce kovář.

Práci neodmítá, ať je jakákoliv. Pracuje na stolech na vývoz a zároveň ostří sekyrky a majzlíky. Kovářskou práci dělá tak, aby byli všichni spokojení. „Je jedno, zda dělám branku, lustr nebo bránu. Jsem pyšný, když vidím hřebík v trámu a řeknu si, že ten je určitě ode mě."  A je předmět, co nejde vyrobit?  „To jsem zatím nikomu neřekl a neřeknu, protože to by byla pro mě umělecká smrt. Vždy je možnost, jak danou věc udělat," konstatuje Karel Píša.

Kovařina je těžká práce, kterou nemůže člověk dělat sám. Na velké věci potřebuje kovář pomocníka. Příkladem jsou podkovy, které připravuje například pro špičkového jezdce Jiřího Skřivana z Litomyšle. „Tak jako potřebuje sportovec dobré boty, tak kůň potřebuje spolehlivé podkovy," konstatuje s hrdostí, že se podílí na skvělých výkonech parkurového jezdce.

Kromě fyzické náročnosti je práce s ohněm a železem náročná na čas. Své o tom ví i manželka Petra. „Jsem na manžela a jeho práci pyšná. Pro mě je nejtěžší jeho časová vytíženost. Zatím to však zvládáme i naši dva synové chodí za tátou do kovárny," vyjadřuje se k profesi svého muže.

A jak vidí své dva syny on? „Kluci jsou malí, ale nakukují mi pod ruce. Myslím, že se jim to líbí.  Samozřejmě bych uvítal, kdyby některý z nich moji práci vzal za svou a pokračoval v tom, co jsem vytvořil," uzavírá povídání o černém řemesle se zlatým dnem kovář z Osíka.