Manželé Goldovi z nedalekého Starého Města byli německé národnosti. Neměli vlastní děti, vlastnili zahradnictví. Do zaměstnání do svého zahradnictví ve Starém Městě přijali svobodnou matku polské národnosti i s dítětem narozeným v dětřichovském táboře.

Zahradníci brzy poznali, že Dětřichovská „porodnice" je určena k likvidaci dětí matek z východu – postupným umíráním hladem, zimou, nemocemi. Jiným ženám, které neměly tolik štěstí, dávali květiny, a ty je dávaly na hroby svých zemřelých dětí v hájku vedle tábora.

Čestný zahradník

„V celém okolí se tajně vyprávělo, že lágr je určen jedině k tomu, aby malé děti mizely ze světa," vypověděl zahradník Otto Golda.

PAMÁTNÍČEK. Na místě tábora stojí pomník připomínající truchlivé osudy. Po válce na něho vzpomínal povozník Jan Vystavěl: „Zahradník byl čestný člověk. Jednal se mnou otevřeně a ne až po bitvě u Stalingradu, kdy se názory některých sudetských Němců začaly měnit. Pak se ke mně lichotilo více tamějších občanů. Otto Golda mně sděloval zprávy o situaci na frontě a těšil se na konec války. Také trafikant Leitpold se mnou několikrát otevřeně hovořil."

Zdařilý útěk

Nejedna z žen se pokusila o útěk. Nepatrně málo se podařilo. K těm nemnoho šťastným patřila i Jelena Andrejevna Pospělová z Krasnodaru, zajatá ošetřovatelka Rudé armády, která uprchla z dětřichovského lágru a za velké pomoci českého obyvatelstva se dostala na svobodu.

Táborový vedoucí Oskar Frenzel nejen zlepšil stravování a péči v táboře, ale snažil se ženám pomáhat i tím, že vyzýval jejich zaměstnavatele, aby si je co nejdříve z tábora odvezli nebo aby alespoň posílali svým pracovnicím prádlo a jídlo.

Zachráněné dítě

Některé děti se podařilo zachránit. To dosvědčuje životní příběh Olgy Voršily Grolichové-Korolové, která svou story popsala: „Narodila jsem se 13. února 1945 v Dětřichově. Má maminka Róza přišla z Haliče a byla zaměstnána jako zemědělská dělnice ve Vernířovicích na Šumpersku. Po narození mi dala jméno Voršila, ale nevím, co se s ní potom stalo. Už jsme se nikdy nesetkaly, ačkoliv jsme ji po válce hledali. Pobyla jsem v táboře pouze několik týdnů a již 8. dubna mne pokřtil jménem Olga stařičký vernířovický kněz Alfréd Rohrzetzer. Později jsem se dozvěděla, že mě převzal ze skupiny dětí téměř umírajících, aby mě křesťansky pochoval. Ujala se mě jeho sestra. Nesmírnou péčí přispěla k mému uzdravení. V jejích laskavých rukou jsem žila do roku 1946, kdy kněz požádal dobrovolně o odsun, aby svůj život dožil se svými farníky. Vzal mě do sběrného tábora, ale odtud – nebo přímo z hraničního přechodu – jsem byla vzhledem ke svému původu vrácena a umístěna v dětském domově v Šumperku."

JIŘÍ VYMĚTALÍK