Slunce svítí, jen jsou mezi námi a jím mraky, říká kněz Zbigniew Czendlik

Myslím, že svět je pořád stejný. Domnívám se ale, že jsme se změnili my lidé a s námi i naše životy. Svět si žije pořád po svém. Je to jen na nás, jak se tomu všemu přizpůsobíme a jestli situaci podlehneme nebo nad ní zvítězíme.

Je tedy do jisté míry uklidňující, že zatímco my lidé se teď trochu trápíme, tak příroda žije vlastně i bez nás?

Pandemie se rozhodně dotýká nás všech. Zasáhla do našich životů, ale svět si bez nás – a to jsem slyšel i z úst renomovaných vědců – tak trochu odpočinul. To, co pro nás je určitou tragédií, je pro přírodu možná jistou formou požehnání.

OBRAZEM: Socha Pernera dostala paruku. Krychlič žije v srdcích Pardubáků dál

Pomalu nám končí postní období. Jaké bylo to vaše?

Postní období je záležitost našeho ducha, srdce i duše. Měli jsme pochopitelně méně oficiálních bohoslužeb, nekonaly se některé pobožnosti ani křížová cesta. Půst je ale vždy takový, jaký si ho sami uděláme. K tomu lidé nepotřebují kostel. Spousta z nich si uvědomila, že postní liturgii mohou prožívat ve svých rodinách. Jejich byt nebo dům může být v této době kostelem a křížovou cestu si mohou projít sami v přírodě. Někteří si možná uvědomili, že nepotřebují faráře Zbigniewa Czendlika, ale že jejich knězem může být kdokoliv z rodiny, čímž se posilují rodinné vztahy. Z tohoto pohledu může být současná situace pozitivní.

Pokud dobře rozumím smyslu Velikonoc, tak jsou o utrpení, smutku a o hlubokém ponoru do sebe samého. Na konci ale přijde světlo a odpuštění. Můžeme doufat, že se světlo dostaví i letos?

Když se někoho zeptáte na počasí, často odpoví: slunko dnes nesvítí. Ono ale svítí. Jen mezi mnou a sluncem jsou mraky, ale ty se rozpustí a zase bude svítit. Neznamená, že když slunce nevidím, tak že neexistuje, nesvítí nebo nehřeje. Přesně o tom jsou i Velikonoce. Mraky se stahují do našeho života ve formě utrpení, bolesti, zrady i smrti, ale na konci vždy uvidíme světlo.

VIDEO: Fotoaparát rozbíjí Radek Pavlík kladivem. Radši se dá na zedničinu

Před rokem se lidé semkli. Do boje s pandemií vytáhli se šicími stroji. Dnes jsou ale roušky zástupným problémem pro rozdělenou společnost. Až pandemie skončí, bude z propasti, která mezi lidmi je, ještě cesta ven?

Musím říct, že pozoruji vlnu určité agrese nebo projevy nenávisti a zloby mezi lidmi. To vše se teď více projevuje. Je mi z toho trošku smutno, ale doufám, že se vše vrátí zase do normálu.

A může za to koronavir nebo ten jen obnažil to, co v nás bylo již před ním?

To je hezká otázka. Jsou situace, kdy se zkrátka projeví, jací skutečně jsme. Říká se přeci in vino veritas (ve víně je pravda, pozn. red.). Když někdo pije víno, tak po pár skleničkách poznáme, jaký je to člověk. Myslím, že krize nám nastavila zrcadlo. My teď poznáváme své klady, ale bohužel i zápory. Je důležité, abychom z toho teď vyvodili správné důsledky. Ale věřím, že z toho může být i něco pozitivního.

Jak to myslíte?

Pandemie je totiž věc nazírání. Představte si, že jdete po ulici a vidíte starý zchátralý dům, do kterého teče a má rozbitá okna a špinavou omítku. Někdo jde po ulici a řekne, že je to ošklivý dům. Vedle může jít člověk, kterému ale bude připadat krásný. Oba koukají na stejnou věc, ale každý z nich ho vnímá jinak. Ten, kdo ho vnímá jako ošklivý, vidí dům tady a teď. Druhý si ale dokáže představit, jak dům vypadal, když byl postaven a jak může vypadat, až bude opravený. Stejné je to i s pandemií. Jeden v ní vidí konec světa a další něco pozitivního. Neexistují slova útěchy, je to jen běh na dlouhou trať. Světlo ale přijde.

Kdybyste se zítra vzbudil a zjistil, že koronavir neexistuje. Co byste udělal jako první?

Šel bych do hospody. Jsem farář, takže nemůžete čekat, že bych šel do kostela, tam jsem přeci pořád. Ale hospoda mi chybí. A šel bych do hospody i proto, abych podpořil i provozovatele, na které koronavirová pandemie silně dopadla.