Lidé teď více míří do přírody. Turisté přibyli i v Budislavi. Jak se zvedla návštěvnost oblasti Toulovcovy maštale?
Marek: Přibylo jich opravdu dost, je to hodně znát. Ve srovnání s loňským jarem zhruba o padesát procent. Jestli to takhle bude celou sezonu, je těžké odhadnout.

Jak to tam vypadá o víkendech?
Martin: Lidé parkují na místech, kde se parkovat nemá, v lese, na příjezdových cestách, což nám občas ztíží příjezd k zásahu. Ve skalách chodí procesí lidí. Za sobotu jsou to stovky turistů. Jsou vyhrazená parkoviště, tam ať stojí, ale ten nešvar, že jsou auta na lesních cestách, dokud nedojedou až k závoře, to tady v minulých letech nebylo. Cyklisté jezdí, kde nemají, ale my nejsme lesní stáž, tohle neřešíme.

Marek: Ale že by byl v lese po lidech větší nepořádek, to ne. Docela se divím, protože jinde tyto problémy mají.

Oba jste z Budislavi. Znáte terén dobře?
Martin: Myslím, že to tady známe opravdu dobře. Před sezonou si hlavní trasy vždy projedeme s technikou, abychom si ověřili, kam se dostaneme a kam ne. To se nám potvrdilo i u posledního zásahu, kdy jsme jeli na sto procent a věděli jsme, že to bude o prsa, ale že se tam dostaneme.

Záchrana osmileté holčičky v Toulovcových maštalích nebyl první takový zásah. Jsou ve skalách nějaká opravdu nebezpečná místa?
Martin: Lokalita Toulovcových maštalí se skládá ze tří údolí. Skalní věže mají od deseti do dvaceti metrů. Všude jsou průrvy. Nedá se říci, že jedno místo je více nebezpečné a druhé méně. Sklouznout můžou lidi všude.

Marek: Přímo skalní město je nejvíce nebezpečné, protože tam je největší koncentrace lidí.

Martin: Nahoru na maštale vede červená turistická značka a řešíme, jestli by nebylo dobré tuhle trasu zrušit. To je trasa, která provede turisty celým skalním labyrintem, ložnice, zvon, předsíň a vyvede je ještě nahoru na skály, kde právě spadla ta holčička. Divíme se, že je tam sto lidí, ale tam je turistická trasa. Spousta lidí mi říká, že je špatně, že tam není zábradlí, ale to nejsou Prachovské skály. Tady se nedá dát zábradlí, to by muselo být úplně všude. Nebo proč tam nejsou informační cedule, ale kdo dneska čte cedule. A když tam bude zákaz vstupu, tak ti lidé se tam kor půjdou podívat. Spíš se musíme smířit s tím, že tyhle úrazy se tady stávat budou. Lokalita je to krásná a je stále více medializovaná. Jako hasiči musíme být připraveni ve skalách zasáhnout, když se něco stane.

Byl to váš nejtěžší zásah?
Martin: Asi ne. Každý zásah je specifický. Každopádně tyto zásahy jsou vždy náročnější. Dobrovolní hasiči dlouho na místě působí sami, než přijede záchranná služba nebo profesionální jednotka z Hlinska nebo Litomyšle.

Vyjíždíte do skal často?
Martin: Za posledních pět měsíců jsme tam byli na požáru, dva transporty pacientů. Počty výjezdů narůstají. Ročně třeba pětkrát. Není to moc, ale když se tam jede, tak je to vážné. Na výrony kotníku nejezdíme.

Co je na těch zásazích nejtěžšího?
Marek: Pokud tam nejsou profesionální hasiči, tak pro nás je to psychika, hlavně když se jedná o malé dítě. A pak samozřejmě orientace, dostat se na místo. S Martinem to tam známe jako svoje boty, ale když lidi neví, kde jsou, tak jen odhadujeme podle toho, co nahlásí.

Když lidé řeknou, je tady taková a taková skála, víte, kde jsou?
Martin: Zhruba ano. Spíš jde o to, abychom operačního cestou k zásahu maximálně vytěžili, aby nám zjistil informace, než vůbec do lesa odbočíme. Když špatně najedeme, tak mineme jedno údolí nebo hřeben a vrátit se je pak hrozně složité. Jednak se není kde otočit a navíc máme v autě tablet s navigací, takže nás vidí i ostatní jednotky, třeba profíci z Litomyšle a jedou za námi. Do lesa za námi najede i sanita. První jednotka to zkazí všem. Jedno špatné odbočení je zdržení třeba dvacet minut. Musíme si být stoprocentně jistí, že jedeme správně.

Máte na takové náročné zásahy jako dobrovolná jednotka dostatečné vybavení?
Marek: Máme terénní auto, které nám hodně pomáhá. S tím se dostaneme relativně daleko do lesa, a toi v zimě. Pořízení terénního auta byl boj, protože není u dobrovolných hasičů běžné. Většinou se pořizují dodávky. U nás bychom s takovým autem do maštalí nedojeli. Vybavili jsme se zdravotnickou výbavou. Na to taky málokdy dostaneme příspěvek.

Martin: Je tady cisterna stará čtyřicet let, která musí vyjet okamžitě. Jezdí na náledí i v metru sněhu. V dnešní době jsou výjezdy s takto starou technikou složité a není ani příliš bezpečná. S tím aby se člověk bál jet. Navíc se do ní nevejde vybavení na dopravní nehody, jako je hydraulické vyprošťovací zařízení nebo zdravotnický materiál. Zásahy se za čtyřicet let dost změnily. Usilujeme o dotaci, podali jsme žádost na kraj. A budeme shánět další finanční příspěvky na cisternu starou třeba dvacet let, která by nám stačila.

Jako jedni z mála dobrovolných hasičů máte taky defibrilátor.
Martin: Ano, pořídili jsme ho před třemi lety. Udělali jsme na něj sbírku. Letos jsme ho ještě nepoužili, ale vloni dvakrát rychle po sobě, a to v Nové Vsi u Jarošova a v Boru u Skutče.

Chybí vám něco ve výbavě?
Martin: V těžkém skalnatém terénu nám chybí dopravní prostředek, se kterým bychom se dostali až k pacientovi a byli ho schopni transportovat k sanitě nebo vrtulníku. Klasickým autem se nedostaneme úplně všude a zraněné musíme i na delší vzdálenosti transportovat ručně na nosítkách. Hodila by se nám čtyřkolka s transportním vlekem. Navíc máme v terénu problém s analogovým spojením. Pomohla by nám ruční digitální radiostanice. Obě záležitosti snad brzy vyřešíme.

Na co by si měli lidé ve skalách dávat pozor?
Marek: Měli by dávat pozor, kam šlapou, hlídat dětia nelítat tam. Když jedu na kole, musím předvídat, že všude mohou jít lidi. Po dešti to klouže víc. Prostě se chovat zodpovědně.

Martin: Je to přírodní rezervace, má to nějaká pravidla a lidé je nedodržují. Setkal jsem se s tím, že se tam stanuje, lidi rozdělávají ohně. Už jsme i dohašovali ohniště.

Objevují se tam motorkáři?
Martin: To je další epizoda. Potkal jsem ve skalách asi tři terénní motorky. To je už největší prasečina.