Péči o vzácného ptáka významně podpořil ROMAN CHRIST z Jevíčka, fotograf a především milovník přírody.

Díky adopci se stanici podaří pokrýt velkou část nákladů, které jsou spojené s ošetřováním orla. Co vás k tomuto kroku vedlo?

Když ne já, tak kdo jiný? Čtenáři Deníku znají články o mém výjimečném setkání s opravdu divokým orlem skalním a následně i orlem mořským. A to tady ve volné přírodě, přímo v regionu, kde trvale žiji. Od prvopočátku, co se věnuji fotografování, mně dravci opravdu imponují. A orel je pak jistě králem mezi nimi. Vlastním mnoho knih o zvířatech, ptácích. Stránky s dravci jsou v nich nejvíce ohmatané.

Proč právě dravci?

Fotím sport, hlavně cyklistiku, krajiny… Ale dravci, ti jsou pro mě prostě výzva: nafotit je divoké a nespoutané ve volné přírodě. Je to o poznání, taktice, trpělivosti a znalosti predikce chování. A náhodné setkání s orlem v přírodě je pak jen takovým Oscarem za celoživotní dílo a nepopsatelným zážitkem. Jezdím fotit dravce i na různé workshopy. Krásná zvířata zvyklá na lidi. Ale není to ono. Není tam ten boj, ten příběh o tom, jaké martyrium muselo být podstoupeno, aby fotka vznikla.
Která další zvířata patří k vašim oblíbeným?
Všechna zvířata jsou krásná. To jen my lidé jsme se je naučili rozdělovat. Na ta, co se nám líbí, a ta, co se nám nelíbí. Na ta, o kterých tvrdíme, že škodí, a na ta, která je třeba chránit. Ale příroda to tak nevidí. A pokud by člověk necitlivě nezasahoval do jejího chodu, zregulovala by si vše sama a přirozeně. O tom, že to tak fungovalo, svědčí mnohotisíciletá historie, přirozený vývoj druhů a jeho četnost.

Obecně se má za to, že příroda má dva krále, a to lva a orla.

Se lvem se však v naší přírodě běžně nesetkáte, snad jen ve znaku nejmenovaného výrobce automobilů. Orel – jeho významnost a vznosnost se odráží i v heraldice. A Česká republika je toho více než zářným příkladem hned se zdvojenými symboly jak lva, tak i orla. A není ten černý orel zastupující ve státním znaku slezskou část území náhodou orel mořský? Nevím, ale je jisté, že ve státním znaku Polské republiky je právě orel mořský. Tedy ten, který je nyní v záchranné stanici.

Někteří lidé si myslí, že jsou záchranné stanice zbytečné, že se příroda umí o zvířata postarat sama. Co si o tom myslíte vy?

Souhlasím s tvrzením, že by se příroda měla umět postarat o zvířata sama. Ale musel by to být boj fair play. A to bohužel není. Člověk natahal tisíce kilometrů drátů vysokého napětí, vybudoval množství silnic, na kterých jezdí miliony aut, oplotil dálnice a zabránil tak přirozené migraci druhů. Používá chemii. Vytvořil celistvé monokulturní lány ohromných rozměrů, které mají problém přeletět i včely a drobná zvířata se zde před predátory nedokáží schovat. Takže můj osobní názor je, že jim dlužíme jistou míru podpory. Tedy především těm, které by příroda sama o sobě nezabila. A to je příběh i tohoto orla. Kdy právě lidské „pochybení" způsobilo, že tato samice orla mořského, Vendulka z Vendolí, jak jí osobně říkám, zůstane natrvalo v lidské péči v záchranné stanici. Otravu jí způsobil člověk. S trvale poškozeným zdravím je její návrat do volné přírody vyloučený.

Co byste dodal na závěr?

Dovolím si kontroverznější poznámku. V České republice je dlouholetá tradice myslivosti. A ta řeší primárně zvěř, nikoliv zvířata obecně. Kromě toho, že je v jejich slovnímu naprosto běžný výraz škodná. Není to tak dávno, co do této kategorie patřili právě i dravci, ale i další predátoři – rys, vlk… Přitom divoké prase za škodnou nepovažují. Pro ně je to prostě černá zvěř. Celoročně se o ni starají, přikrmují a nikomu to nepřipadá divné. No, mně tedy trošku ano. A tady vidím tu příměrovou nerovnost v neprospěch záchranných stanic. Ta je jen jedna na rozsáhlé území. V celé České republice jich je celkem dvacet osm. Každá z nich pokrývá území, na kterém působí řada mysliveckých sdružení s četným členstvem, jež se stará a ochraňuje zase jen některé vybrané druhy, tedy zvěř. A právě zde vidím prostor pro záchranné stanice a také tím jim patří i mé poděkování.