Mohla si užívat důchod, odpočívat na venkově. Místo toho se ale vrátila do nemocnice v Litomyšli a v současné krizové situaci pomáhá. „Není důvod, proč by se ze mě měl dělat novodobý Maresjev. Jsem obyčejná zdravotní sestra,“ říká Jana Březinová z Ústí nad Orlicí, která nyní pomáhá v Litomyšlské nemocnici.

Prodělala rakovinu plic, o jeden plicní lalok přišla, přesto se vrátila mezi sestry. „Nikdy to nebrala jako práci, ale jako poslání. Prosil jsem ji, ať tam nechodí. Chtěla jet ke své dceři na venkov, ale zavolali kolegové, že potřebují pomoc. Bojím se o ni, jenže vím, že s ní nic neudělám. Jsem na maminku strašně hrdý a obdivuji ji,“ svěřil se její syn David.

Nechce zahálet

Jana Březinová pracovala celý život ve zdravotnictví, vystřídala několik oddělení. Nechce zahálet ani teď, když se šíří epidemie koronaviru. „Nabídli mi, abych si přibrala nějaké služby navíc, tak jsem na to samozřejmě kývla, protože je ten čas, kdy se má pomáhat. Kdo jiný by měl pomáhat než ženská, která dělá celý život zdravotní sestru. Moje děti o mě mají strach, to je logické. Na mém pracovišti je ale vynikající kolektiv. Vycházejí mi vstříc,“ vysvětluje sestřička.

Nechce být za hrdinku a my z ní nechceme dělat žádnou senzaci, ale taky je důležité, aby si lidé vážili práce zdravotníků. „Nejsem jediná sestra v důchodu, která pomáhá. Dnes a denně se děje x hrdinských činů na různých pozicích,“ tvrdí Jana Březinová a dodává, že koronavirus už něco lidi naučil. „Lidé nedodržují hygienu, nemyjí si ruce a najednou musí. Když jako sestra na interně požádám člověka při EKG, aby mi přestal kašlat do obličeje, tak to považoval za drzost. Teď už na mě neprskají, pochopili, že to není vhodné. Doufám, že lidi nebudou chytat paniku a budou se k sobě chovat ohleduplně,“ přeje si zdravotnice.