Bylo to přesně 12. července 1929. Šel jsem se svým přítelem Josefem Jirouškem procházkou z Litomyšle do Strakovských lesů, až jsme přišli ke Kozlovské myslivně. Odtud jsme se dali na zpáteční cestu po silnici. Na kraji Kozlovského lesa jsme usedli a dívali se na tu naši staroslavnou Litomyšl, na kterou jest z toho místa, co jsme seděli, krásný pohled.
V ten čas, co jsme u lesa seděli, probíhala u nás právě velká krajinská výstava, která byla hojně navštěvovaná, poněvadž byla jednou z nejkrásnějších výstav poslední dobou v republice pořádaných. My, Litomyšlané, jsme z toho měli samozřejmě velkou radost.

A jak tak hledíme na naši drahou Litomyšl, obrátil se ke mně přítel Jiroušek a povídá: „Tondo, řekni mi, kolik by sis tak myslel, kolik je odtud k nám do Litomyšle kilometrů?“ Já mu říkám: „To se milý hochu dá těžko uhádnout, je to přece jen hezký kus cesty k nám do Litomyšle a máš silnici do kopců a také jsou zatáčky, ale abych ti udělal po vůli, pak bych řekl že takových devět kilometrů.“ Přítel mínil: „Já bych myslel, že dobrých deset.“

Tak jsme se o tom trochu bavili, až já povídám: „Poslyš, Bobši, víš co? To by šlo docela jinak odhadnout, ta silnice by se dala změřit.“ On na to: „Změřit, to přece nic není změřit. Ta je dávno změřená, to nám řeknou na úřadě ve městě a bylo by to.“ A já jsem trumfoval: „Ale já myslím jinak změřit, než měřili páni geometři. Já myslím třeba dvoumetrem a bylo by to přesné. A klidně bych se vsadil, že to změřím, ale ne jenom o čtvrťák piva, jako když jsi ty v listopadu skákal ustrojený a obutý do kašny. Já nejméně o jeden hektolitr piva, představ si, takový kus silnice dvoumetrem měřit.

Víš, že jsem teď proto tak nadšen, že bych to opravdu udělal. Ale to ti říkám, že by v tom nesměl být žádný podvod, když bych se tak obětoval, muselo by to být na sto procent poctivě. Bylo by dobře to měřit stále po jedné straně, jezdí přece povozy s koňmi, na kolech i auta a to by dost rušilo. A rozhodně bych trval na míře dvoumetrová tyč a někdo by musel při mně jít jako kontrola. Tak co tomu říkáš, příteli, byl bys vážně pro tu atrakci? Bylo by to přece něco originálního, co ještě nikdo neslyšel, měřit silnici dvoumetrem. Myslím, že bych se řádně propotil teď v červenci. A měřil bych to asi sám, těžko bych někoho jiného sehnal do sázky, aby se mnou měřil, on se má každý rád, než aby se několikatisíckrát ohýbal k zemi.“

Od přítele jsem dostal odpověď: „Nech to na večer, až se sejdeme na výstavišti u piva s přáteli. Budou-li svolni zúčastnit se sázky, pak celou věc dojednáme, za jakých podmínek by se měla uskutečnit.“ Tím také celá debata skončila, šli jsme domů a po cestě jsme o tom víc nemluvili.

Podle textu Antonína Kopeckého převyprávěl.
ZDENĚK VANDAS, Litomyšl