Za ním četník s chocholem, na rameni pušku s bodlem lesknoucím se ve slunci, je hubený, jde ta dvojice zvolna. Odsouzenec, tři kroky za ním četník.

Půjdou takhle tři hodiny do Poličky. … Půjdou celou vesnicí, lidé za okny a na zápražích zaraženi, bezmocní a jako by ochrnutí, sledují tenhle první pochod smrti. A všichni také vědí, že ne četník, ale rohozenský farář Imlauf je strůjcem téhle truchlivé podívané. Před několika dny v hospodě U Báčů, která stojí na návsi pod kostelem, se vesničané loučili s branci, kteří měli doplnit vybité řady rakouských vojáků v Srbsku a v Haliči.

„Chudák zabíjí chudáka. Přece nepůjdete bojovat proti svým bratrům. Proti Srbům a Rusům!" volal prý Sekal. Kdosi to udal faráři a farář zavolal četníka. Jak je to lehké a jak to bylo lehké poslat člověka na smrt. Sekal se už do rodné vesnice nevrátí. Zajde v pevnosti, kde také dotrpěl Gavrilo Princip, jenž v Sarajevě zastřelil arcivévodu Ferdinanda, v té pevnosti, která se měla i s okolním městem za čtvrt století, v době „pokroku, civilizace a netušeného rozvoje" zapsat do krvavých dějin celé Evropy. Terezín.

Jméno vdovy Sekalové, rohozenské porodní báby a podpis faráře Imlaufa jsou na mém křestním listě…," píše spisovatel Bohuslav Březovský, (*1912, +1976 v Praze), rodák z Rohozné, v životopisné črtě „Zlutá škola" (1974?).

Nejde o film

Je zřejmé, že nejde o Ivana Sekala, toho z deseti Českými lvy oceněného filmu „Je třeba zabít Sekala", ale Karla Sekala, tkalce, příslušného do Rohozné u Poličky, rodáka z Jistebnice na Táborsku, vojáka 28. zeměbraneckého pluku z Písku. V rohozenských pramenech se s jeho jménem setkáme jen třikrát. Jednak v matrice sňatků v roce 1899, když si Karel Sekal, tkadlec sametu bydlící v č. p. 17, bral Annu, stejně starou vdovu po Janu Jonákovi, sladovnickém v Poličce, pocházející z Jimramova, rohozenskou porodní bábu. Podruhé je to ve sčítání z roku 1910, kdy s Annou žije v č.p. 66. Třetí zmínka je ve sčítání z roku 1921 a týká se jen vdovy Anny Sekalové, v té době v č. p. 207.

To podstatné poskytl historik Jiří Jordán Hrych z Terezína : Karel Sekal, narozený 9. listopadu 1853, byl odsouzen zdejším (tedy terezínským) zeměbraneckým soudem (K.u K. Landwehrdivisionsgerichte) dle ¬§ 222 trestního zákona a §§ 314 – 17 vojenského trestního zákona pro svádění k porušení přísežné povinnosti vojenské k těžkému žaláři v délce osmi let. Stalo se 2. září 1914. Konce trestu se však nedožil. Zemřel v Malé pevnosti Terezín (K.u K. Militärstrafanstalt in Theresienstadt) 29. března 1917 na marasmus, pohřben byl 31. března v Terezíně na vojenském hřbitově – oddělení II., hrobové pole I, hrob 79.

Ležel ve vybrané společnosti. Do sousedního hrobu (č. 80) byl o rok dříve 23. ledna 1916 pohřben Nedeljko Čabrinovič. Že vám to nic neříká? Ani Trifko Grabež? Jistě, Sarajevští atentátníci! A ještě jedna perlička: Čabrinovič byl pohřben do hrobu posledního popraveného vojáka v Terezíně Ferdinanda Kolana (popraven 22. října 1900). Hrobník Augustin Brejník tuto skutečnost zaznamenal do hřbitovní knihy. V místech hrobů č. 79 až 83 byl později pohřben právě zmíněný Trifko Grabež a Gavrilo Princip.
Vraťme se do Rohozné. V červnu 1986 v Poličském zpravodaji Z. (?) Škranc píše o „…poslední drobné nevytištěné práci s názvem „Žlutá škola…" Bohuslava Březovského. Přesto ji známe ve dvou podobách: patrně v původní verzi rukopisu uloženém v rohozenské knihovně a výtahu z této povídky citované v „Kronice" Ludvíka Škrance. Pomineme-li detaily, pak může zarazit to, že v druhém textu je vypuštěna zmínka o Rusech a také udavač je určen jinak: je jím poštmistr Jarosch, Němec z Jedlové. Jméno faráře Imlaufa (v Rohozné 1912 – 1922) zmizelo. Rodina Chalupníkova včetně dvouletého „Bonka" viděla, jak je psáno, onen smutný průvod a jeho dědeček, řídící Chalupník, měl z různých důvodů řadu špatných zkušeností se zdejšími faráři. Na druhé straně, po roce 1968 a v 70. letech to neměl lehké její autor.

Jak to vlastně bylo?

Karel Sekal však nebyl jediným zatčeným. Druhým byl Eduard Sauer (Ludvík Škranc uvádí z č. 2). Dejme slovo řídícímu Josefu Jílkovi ( „Soukromá kronika", v Rohozné od r. 1926): „…V obci byli známi tři konfidenti, kteří udávali četnictvu a úřadům mnohé občany pro výroky proti válce. Dva občané, jeden třiasedmdesátiletý stařec odsouzen na osm let ve vězení zemřel, druhý, pětatřicetiletý otec rodiny, odsouzený na tři roky, také v terezínské věznici zemřel. Tím konfidenti jsouce zastrašeni, nechali udávání." Víme-li, že to, co psal, znal z doslechu, a to, že Karel Sekal neměl v rohozenské společnosti své kořeny, pak je chyba pana řídícího omluvitelná. Měl pravdu jak v délce rozsudku, tak místě věznění. Konečně je tu příčina úmrtí. Marasmus. Též vysílení stářím, sešlost věkem… Je to bez mála sto let, ale tomu vysílení se rozhodně věřit dá! Terezínský „Malý Špilberk" nebyl žádný med.

A co víme o Eduardu Sauerovi? Moc toho není. Opět rozhodujícím způsobem pomohl pan Jiří J. Hrych. Vojín od polních myslivců, zemřel v Terezíně 18. června 1917 a byl pohřben o dva dny později na hřbitově 1, hrobové pole č. 8, hrob č. 14. Narodil se 3. března 1878 otci Josefu a matce Marii, rozené Krejčí, jako prostřední mezi sourozenci Josefem, Rudolfem, Ludvíkem, Marií a Františkem (vojín na dovolené zemřel 27. října 1917 ve všeobecné nemocnici v Poličce na zánět plic). Otec jako hospodář asi za moc nestál, rodina se neustále stěhovala. V r. 1910 bydlí Eduard spolu s manželkou Matildou a dětmi v č. 11, u kováře Jana Žižky, člověka rozhodně odvážného. Kdo jiný by poskytl přístřeší člověku ženatému s nemanželskou dcerou, který si navíc její dítě, syna Františka (*1898), v roce 1901 osvojil. Tento rok můžeme považovat za rok sňatku Matildy a Eduarda. V manželství se jim narodila dcera Antonie, Matilda a syn Eduard. V r. 1921 nacházíme vdovu Matildu s dětmi Františkem (*1898, č. 181, bába Anna Jonákova, kmotr Jan Žižka, kovář z č. 11), Antonií (*1902, č. 198, bába Anna Sekalova, kmotr Rudolf Sauer) a Eduardem (*1910) v č. 22 v majetku manželova bratra Rudolfa. Poslední, co víme je, že jistý Eduard Sauer (syn?) chodil v Rohozné do školy v roce 1922 až 1923. A právě poctivé uvedení porodní báby napomohlo vyřešit osudy Karla Sekala.

Jak už to bývá, po sto letech od vypuknutí velké války vzpomínáme na vojáky, trpící a umírající na jejích bojištích, na legionáře, na jejichž praporech by mohlo být napsáno „Zasloužili se o republiku". Ale co s těmi mnoha sty obětí, které byly viny jen tím, že se proti válce postavily? Že někde řekly mimo obecný jásot, co si myslí a „někdo" je ve jménu práva a spravedlnosti udal? Na ty se zapomíná…

MILOŠ KRÁL