Možná by bylo zajímavé rozdělit se o to, jak takový závod prožívá kněz.

Běh mi přináší radost z pohybu i uvolnění různých stresorů, lidově vyvětrání hlavy. V běhání však vidím i určitou metaforu života. Startuji svěží, krok sem, krok tam, sleduji okolí, pln optimismu. Jak se však blížím k cíli, opouští mne síly, těžiště pozornosti se upíná na každý krok, nádech a především na cíl. Konec se stává předmětem touhy a naděje. V cíli únavu střídá radost. Teprve tam mohu pochopit smysl cesty a zkoušky v podobě překážek a vzdálenosti.

Den před memoriálem jsem narazil na jeden biblický verš: „Poběžím cestou tvých přikázání, dal jsi mému srdci volnost“ (Žl 119, 32). Přijal jsem toto slovo jako své soukromé motto. Do jisté míry koresponduje s připomínanou událostí, 65. výročí ukončení druhé světové války, osvobození od hrůzy zajetí a metly smrti.

Před závodem jsem se s přáteli zastavil u pomníku v Dětřichově. Modlili jsme se u něho za pokoj. Zůstal jsem přítomen také na pokládání věnců, abych tak vyjádřil svou podporu. Pak už jen rozcvičit a čekat na start.

Běh samotný byl pro mne velikou výzvou. Ačkoli běhám i delší tratě, atmosféra závodu přináší vnitřnímu rozpoložení ještě jiné podtóny. Neměl jsem ambice na vítězství, spíše jsem usiloval zvítězit sám nad sebou: doběhnout, zúčastnit se, prožít společnou radost z příjemného dopoledne, ale i poznat zase o něco více své síly a limity.

Domnívám se, že výše jmenované úmysly byly naplněny. Děkuji organizátorům, že tento memoriál pro nás uspořádali. A za rok, pokud mi to dovolí povinnosti, nashledanou.

Petr Šabaka,vojenský kaplan v Moravské Třebové