Jedním z projektů občanského sdružení Ryba řvoucí bylo několikeré jeho vystoupení ve vlacích na trati Vysoké Mýto - Litomyšl. Ve čtvrtek jsem se mimoděk stal jeho svědkem a natolik mne zaujalo, že následující den jsem se vydal tímto odpoledním spojem znovu.

Hned při nástupu ve Vysokém Mýtě „manažerka" (nebo jak ji nazvat) se podivila, že její umělci nastupují hned do prvního vagonu. Asi nevěděla, že ostatní vozy se na vysokomýtské zastávce odpojují a vracejí se zpět do Chocně. Poněkud nerudná revizorka Českých drah (jak už revizoři bývají) zkontrolovala jízdenky už za Chocní, z Mýta už to vzdala. Asi měla početná kapela jízdu zadarmo. Bodejť by ne, vždyť České dráhy byly jedním z partnerů celého projektu.

Hudba hrála, zpívalo se pořádně nahlas a o sto šest, vláček se řítil krajinou a slečna manažerka oblékla červené rukavice. Cestující ji nejprve v duchu politovali, že by děvčeti v těch vedrech byla zima? Pravý důvod tohoto podivného počinu se však stal záhy zřejmým, ráznými gesty ukazovala cestujícímu lidu, zda jsou jimi vytvořené položivé obrazy (na plakátech avizovaný land art) nainstalovány vpravo či vlevo ve směru jízdy. Půlhodinová cesta příjemně a docela pěkně utekla, jízdu uzavřel na litomyšlském nádraží komparzista v klobouku „spící" v připraveném křesle na nástupišti. Druhý den se vše opakovalo, jen ten dobrý muž v křesle chyběl. Asi někde opravdu usnul.

Ohrožená trať

Recesní akce se nicméně povedla, jejími součástmi byly i večerní koncerty souboru Cestárium v přilehlých hospůdkách v Litomyšli a Vysokém Mýtě, výstavka v jinak zavřené cerekvické čekárně nebo letáčky s historií trati přímo ve vagónu motoráčku. Škoda jen, že se kromě zmíněné revizorky nezúčastnil nikdo přímo z Českých drah a trať Vysoké Mýto - Litomyšl tak i nadále patří k těm nejvíce ohroženým v regionu.

Nebo se pletu a moje nápady s vylepšením dění na trati 018 přesun litomyšlského nástupiště na konec kolejí pod nadchod a rekonstrukce děsně pomalého úseku z Litomyšle do Tržku padnou přece jen na úrodnou půdu?

ZDENĚK VANDAS