České nebe vzniklo v roce 2008 a od předpolední Afriky je dělí šest let. Co předcházelo jeho vzniku?

My máme tyhle intervaly v poslední době dlouhé. Uvažovali jsme, jestli ještě vůbec nějakou hru objevíme. No a úplně náhodou nám bývalý účetní cukrovaru v Dymokurech poslal poštou zprávu, že našel hru tam, kde my bychom ji vůbec nehledali. V šanonu Melasa – výdej. Nebyla celá a úplná, ani jsem nevěřil, že bude mít takový ohlas. Hra je vlastně taková schůze a já mám raději jiné hry.

Co tedy vedlo Járu Cimrmana k jejímu napsání?

S Láďou Smoljakem si myslíme, že on během první světové války cítil, že jeho národ čeká nějaká převratná změna a chtěl mu dát radu. Cimrman vůbec rád poučoval. Já jsem taky takový.

Takže se projevuje vaše původní profese učitele?

No asi ano. A Cimrman byl také pedagog. Abych to dokončil, hra je takový kšaft, závěť, odkaz národu. A jsme rádi, že jsme hru našli. Je to taková pěkná tečka za tím naším případem.

Jde v pořadí o patnáctou hru divadla, myslíte si, že můžete najít a uvést ještě nějakou šestnáctou z Cimrmanova pera?

Myslíme si že ne. Když vezmete naše intervaly, tak za pět let nám bude moc a mozky by na rekonstrukci už nestačily (úsměv).
Jádro vašeho souboru, vy, pan Smoljak nebo pan Čepelka, jsou už všichni pánové v letech. Je pro vás náročnější zkoušet, objíždět představení, stojí to víc sil?

My, staří mazáci, jsme si řekli, že je na čase přestat hrát „dvojáky“.Nehrajeme v jeden den odpoledne a večer, abychom diváka nešidili. Cítili jsme, že jsme se odpoledne šetřili na večer. A to by nemělo být.

Skromnost stranou, Divadlo Járy Cimrmana je v naší zemi opravdovým fenoménem. Čím to, že se těšíte oblibě už přes čtyřicet let?

Tohle není otázka pro mě, spíš pro nějakého theatrologa, psychologa nebo kritika. Ale samozřejmě, že na to nějaký názor mám. Domnívám se, že tradici chytrého humoru, humoru, který počítá s chytrým divákem, tady založili Voskovec s Werichem. Pak v ní pokračoval Suchý se Šlitrem. My jsme našli publikum připravené na tuto zábavu. Je to humor počítající se středoškolskými vědomostmi a divák prožívá štěstí, že si na to sám přijde. My mu dáme dva body a jiskra musí přeskočit v jeho hlavě. Je tam tedy dvojí radost, já jí říkám „aha“ a „haha“.

Tedy pochopit a zasmát se?

Ano. A takových diváků je víc a víc! Kdysi jsme byli divadlem pro studenty a menšinu. Ukázalo se ale, že jich přibývá, teď jsme, myslím, divadlem pro dost velkou obec.

Někteří se slovu osvěta brání, ale třeba hudební publicista Jiří Černý říká, že něco osvítit je krásná věc. Co vy a další cimrmanologové, děláte osvětovou práci?

Zejména v poslední hře je seminář vyloženě osvětový, tam evidentně poučujeme, aby ten, kdo si to ze školy nepamatuje, se při hře stejně zasmál. Dejme tomu kdo neví, že autory rukopisných padělků jsou Hanka s Lindou, tak by se pak nemohl zasmát, když je naši velikáni v nebi považují za děvčata.

České nebe má velký úspěch, všechna představení, včetně toho v Ústí, byla předem vyprodána. Čekal jste vy osobně takový ohlas?

Nečekal a bál jsem se. Psali jsme hru s úzkostí, je riskantní přijít po tolika letech a v takovém věku se hrou, která by nezklamala. Na stůl jsem si napsal heslo o třech slovech: nepřekvapit, ale nezklamat. A to se myslím povedlo.

Otázka na závěr, co Cimrman a Ústí nad Orlicí? Věřím, že tady určitě zanechal svou stopu…

(Rozmýšlí se) Bohužel nemáme jinou stopu o Cimrmanově vztahu k Ústí než tu, že v jednom svém deníku píše: škoda, že jsem ještě nebyl v Ústí nad Orlicí. Čili se sem asi těšil! (jp)

Cimrmani přivezou svoji novou hru České nebe také do svitavského okresu. Tradičně stráví víkend v Jevíčku a diváci je uvidí také v Moravské Třebové. Milovníci ojedinělého humoru se mohou na hosty z Prahy těšit koncem dubna.