Devadesátky. Jaká to byla doba?

Devadesátá léta byla totální bomba. Na Harley–Davidson jezdím od roku 1971 a zažili jsme tvrdý režim, byly to americké motorky a jak jsme vyjeli, tak po nás šli policajti. V letech 1991 až 1993 jsem žil v Americe a tam jsem zažil opravdovou svobodu. Když jsem se vrátil, tak jsem mohl posoudit, že tady to začíná a je to krásný. Pomalu jsme se Americe přibližovali. Začal jsem podnikat. V Americe jsem viděl bary a motorky, otevřel jsem proto v Litomyšli motorkářský bar, který byl v té době jediný v republice. Měl jsem tam vystaveného svého Harley – Davidson, to byla trochu rarita. Do Litomyšle jezdili lidi z Prahy, Ostravy, Brna, Hradce Králové… Bylo to ve velkém stylu a když přišel víkend, tak dostat se dovnitř bylo umění. Měli jsme kapacitu 70 míst a běžně tam bylo kolem 150 lidí, u baru stály čtyři řady hostů. Byla to divoká doba, nikdo neřešil, jestli pil a pojede. Na zahájení sezony jezdilo k baru 400 motorek, lidé byli spokojení, všichni jsme si to užívali.

Co jste dělal před revolucí?

Celý život jsem pracoval jako šofér. Jezdil jsem se sanitou, nákladním autem, vždy jsem se motal kolem aut a u toho jsem dělal motorky, které jsou můj celoživotní koníček. Po návratu z Ameriky jsem měl od roku 1994 třináct let hospodu v Litomyšli. Když jsem začínal, tak bylo v Litomyšli 22 hospod. Když jsem končil, už jich bylo 52. Začal jsem dělat motorky jako živobytí, vozím je z Ameriky, opravuju je, sestavuji.

Jak moc bylo za totality těžké se dostat k Harley – Davidson?

V 70. letech tady byla těžká totalita. Jezdily jen Jawy, které se podporovaly. S kamarádem jsme začínali s Harleyem, sehnali jsme v Praze motocykl od staršího pána, který ho koupil přímo od Američanů. Ti tady nechali po válce asi 500 motorek jako hospodářskou výpomoc. Pár jich tady zůstalo, některé se rozbily, z některých lidi udělali traktory. Koupili jsme motorky v zuboženém stavu, dali jsme je dohromady podle fotek a začali jsme jezdit. A to byl problém. Jak jsme vyjeli, tak místní policajti byli celí říční. Mě třeba zastavili, měl jsem na předním blatníku bílou hvězdu. Sebrali mi technický průkaz a že budu dál jezdit, až hvězdu zamaluji. Pak jsem si vyrobil tričko s americkou vlajkou, vystříhal jsem si 50 hvězdiček, fixírkou jsem to přestříkal, pěkně s nápisem a poprvé jsem vyjel. A na staré silnici k Osíku mě zastavil policajt a říká: Co to máš? Ty parchante, žádnou Ameriku tady propagovat nebudeš. A chytil mě za triko a celé mi ho roztrhal. Těžká doba, jak jsme vyjeli, hned jsme je měli za krkem. Snažili se nás zlikvidovat.

Vedli na vás StB spis?

Ano, po revoluci jsem si o to zažádal na StB v Pardubicích. Měli na mě spis 32 stránek, že jsem protistátní živel, že inklinuju k Americe. Když to vezmu, kolik lidí se zabývalo tím, že jezdím na americké motorce, to je až neskutečný. Měli napsané, kde mě zastavili, kde jsem se s kým sešel, kamarád mi přivezl nálepku na motorku… Tvrdě po nás šli. Kdyby tady zůstal bolševik, tak jsem do dvou let zavřenej. Přitom jsem nic proti státu nedělal, ale byl jsem pro ně špatnej.

Klára na prodej: Lázně a pivovar versus komunitní centrum
Svatý Jan, nebo Klára? Oba projekty jsou zajímavé

Do Ameriky jste se dostal krátce po revoluci, že?

Ano, ale na západ jsem jel už v roce 1979, tehdy do Itálie. To se mi podařilo vycestovat přes známé. Zaručil se za mě šéf spořitelny a nevěřil, že se vrátím.

Chtěl jste tam zůstat?

Možná i ano, ale neudělal jsem to. Měl jsem dva malé syny a když něco slíbím, tak to dodržím. Ale vždycky jsem chtěl do Ameriky.

A teď do Ameriky můžete a žijete tady.

Od devadesátých let jsem byl v USA už asi sedmkrát. Naposledy jsem tam byl před pěti lety. S kamarády jsme si projeli silnici Route 66. Ameriku mám docela zmapovanou. Když se mi chce, sednu na letadlo a prostě letím.

Harley – Davidson je váš život?

To je můj život, úplně jsem tomu propadl. Začínal jsem jako každý kluk na pionýru a další stroj byl Jawa 500, což byl docela skok. To mi bylo asi 17 let. A objevili jsme, že existuje silnější Harley 750. Říkal jsem si, že 500 je fajn, ale 750 je víc. Začal jsem se o to zajímat. Propadl jsem tomu a možná i manželství se mi kvůli tomu rozsypalo, protože jsem motorky měl na prvním místě.

Máte ještě svého prvního Harleye?

Toho jsem asi čtyři roky před koncem komunistického režimu prodal, člověk tehdy nevěděl, co bude. Kamarád mě ukecal. Dva roky jsem byl bez motorky. A když režim padl, tak jsem si pak dovezl Harleye z Ameriky a teď mám tři, ale míval jsme jich i dvacet.

O víkendu v Pardubickém kraji bouralo několik opilých řidičů.
Naboural plot a ujel. Než ho policie našla, dal si pivo a rum. Měl tři promile

Sestavujete je taky?

Ano, stavím. Vozím je z Ameriky, opravuji je, prodávám je a i na zakázku Harleye přestavím podle přání zákazníka. Harleye letěly, letí a budou vždycky letět. Jsou motorky, pak je Harley – Davidson a potom je Pán Bůh.

Jak dlouho vám trvá sestavit stroj?

Záleží na přání zákazníka, ale průměrně asi tři nebo čtyři měsíce. Vzpomínám na první stavbu. Nechal jsem si tenkrát z Ameriky poslat motor a zbytek jsme vyráběli. Vpředu měla motorka kolo široké asi osmnáct centimetrů a vzadu dvacet. To tady tehdy nikdo nevěděl, že existuje, dnes je to běžná věc. Ta motorka dodnes jezdí, má třetího majitele a je v Ostravě a dokonce ještě v původním laku. Na nádrži bylo namalované divoké prase. To byla moje srdeční záležitost. Harley – Davidson je značka, která nepřetržitě od roku 1903 vyrábí. Ve světě je jediná, která nepřestala. Za války měli zakázku od vojáků. Japonským motorkám říkáme rejže a ty v té době ještě nebyly. Japonci začali s motorkama až po válce. Dělají krásné motorky, ale ta tradice tam není.

Motorky jsou váš životní styl a přivedly vás i k filmu. Je to pravda?

Od roku 1992 jsem pod pražskou agenturou. Dělal jsem tři roky šéfa klubu harleyářů v Praze. Náhodou jsem se k tomu dostal a od té doby jsem natočil hodně reklam pro Českou republiku i na západ. Natáčel jsem film s Petrem Zelenkou. Podařená byla reklama na škodovku. Teď už točím méně, protože když se podívají na můj rok výroby, tak chtějí mladší.

Když srovnáte devadesátky a současnou dobu. Nechybí vám ta euforie?

Spíš mně chybí to nadšení, že to lidi dělali, protože chtěli. Dnes je vše povrchní, klientelismus, lidi se nemají rádi, dřív si pomáhali. Devadesátky už nikdy nebudou, ani nemůžou, protože to byla změna systému, která přinesla tu obrovskou svobodu. A jsem rád, že jsem to zažil.

Už se vyrábí i motorky na elektřinu. Tu nechcete?

Ani omylem. Dopad elektriky je větší než naftového motoru. Tady si můžu jet, kam chci. Testoval jsem motorky pro harleyářský časopis. Už je totiž Harley – Davidson i v elektřině. Svezl jsem se na tom, to bylo jak, když si člověk sedne na europaletu. Má to velký odpich, ale měl jsem na tachometru 130 a nic jsem neslyšel. Dojel jsem auto, řidič o mně nevěděl. Nic neslyší. A ten dojezd… Motorka má psaný dojezd asi 300 kilometrů, jsem zvyklý za to tahat, najel jsem asi 140 kilometrů a baterka byla prázdná. A baterie do Harleye stojí 400 tisíc korun, v motorce vydrží tak tři roky, když se přes zimu nejezdí. Elektrifikace je katastrofický scénář.