Kliknutím zvětšítePamatujete si, kdy jste přišla do muzea ve Svitavách poprvé?
Paradoxně poprvé až v 19 letech, tři měsíce před tím, než jsem sem nastoupila. V expozici dělnického hnutí nám předávali maturitní vysvědčení. Tehdy tady muzeum jako vlastivědná instituce neexistovalo. V budově nahoře byla expozice dělnického hnutí a výstavní síně, v mezipatře kulturní středisko a dole knihovna.
Jak vypadala expozice dělnického hnutí?
To byla doba, kdy každé okresní město mělo mít svou síň dělnického hnutí. Byly tu vystaveny obrovské fotografie, texty, uniformy, nějaké průkazky… Svitavy měly smůlu, protože zde muzeum vzniklo v roce 1947, ale v 60. letech se budova musela opravit a celé muzeum se vystěhovalo. Sbírky se deponovaly do okolních muzeí a organizací. Poté, co se objekt opravil, tak se do budovy už muzeum nevrátilo. Začala vznikat expozice dělnického hnutí a nastěhovaly se dvě další organizace. Muzeum jako vlastivědná organizace přestalo na 20 let existovat.
Vy jste tedy do muzea nastoupila krátce po maturitě.
Maturovala jsem na gymnáziu a vzhledem k tehdejší politické situaci jsem neměla šanci se dostat na vysokou školu. Můj třídní učitel Jiří Brýdl mi doporučil uvolněné místo v muzeu. Po roce práce jsem se přihlásila na vysokou školu, na filozofickou fakultu. Vystudovala jsem ji dálkově, absolvovala jsem při dvou dětech. V muzeu jsem prošla administrativní činnosti od psaní a posílání obálek, přes pomocné práce, později jsem dělala odbornou asistentku pro kronikářství a kurátorku výstav.
Historie a umění vás lákaly od školních let?
Vůbec kultura, už na základní škole jsem začala chodit do dramatického souboru paní profesorky Marie Votavové, to byl tehdejší kulturní fenomén ve Svitavách. Otevřela nám svět knížek, poezie, výstav, festivalů, vystupovali jsme na vernisážích, přehlídkách. Do muzea jsem šla s tím, že budu dělat něco kolem kultury.
Kdy jste se stala ředitelkou muzea?
V lednu roku 1991. Po revoluci se řešilo, co bude dál s muzeem. Prvním krokem bylo zrušení expozice dělnického hnutí.
Jak vypadal ten zlom v muzeu? Bylo to radikální?
Některé sbírkové předměty jsme v muzeu nechali, je tu řada fotografií, knih. Co se týká trojrozměrných sbírek, tak ty tady skoro nebyly. Přemýšleli jsme, jestli muzeum ano, nebo ne, jestli ho vrátíme do Svitav nebo jestli zde necháme jen výstavní síně.
Bylo to těžké rozhodování?
Všechno špatné je k něčemu dobré. Tehdy jsme přemýšleli, že město a okolí je krásné, ale nic nevíme o historii Svitav. Nebyla vůbec zmapovaná. Oslovili jsme lidi, snažili jsme se sbírat věci denní potřeby, objížděli jsme vybydlené chalupy, smeťáky, kde byly vyhozené staré věci. Takže řada sbírek, které máme v depozitáři, jsou z té doby a půjčujeme je okolním muzeím. Díky tomu, že tady nebylo nic, získali jsme řadu hodnotných předmětů, než lidé zjistili, že se dají zpeněžit.
Když se řekne svitavské muzeum, hodně lidem se vybaví staré pračky.
I ta začala vznikat sběrem v této době, konkrétně v roce 1994. Je to největší sbírka v České republice. Sbírali jsme předměty pro domácnost a navázali spolupráci s pábitelským sběratelem panem Doubkem z Jevíčka. Po roce 1945 sbíral úplně všechno. Měl velikou zahradu plnou věcí a daroval nám první čtyři dřevěné pračky. Zdálo se nám to úžasné. Po technické stránce i designové. Přemýšleli jsme, že tímto se nikdo v České republice vlastně nezabývá. Rozjeli jsme velkou mediální kampaň a lidé začali nosit staré pračky.
Sbírky ze svitavského muzea byly pryč. Bylo těžké je dostat zpátky?
Část se vrátila zpátky, něco vrátili z Moravského zemského muzea, hodně věcí z pardubického muzea, něco z Litomyšle. Něco se bohužel nevrátilo, protože třeba archeologie a přírodovědné sbírky šly do školních kabinetů, nábytek do divadla. S muzeem v Pardubicích jsme se domluvili, že vrátí sbírky, které měly souvislost se Svitavami. Nejtěžší jednání byla samozřejmě o svitavském betlému. Nakonec i ten se vrátili do Svitav. Ale Pardubicím jsme nechali např. velkou numismatickou sbírku nebo sbírky zbraní.
Jak dlouho trvala jednání o vrácení betlému?
Začali jsme jednat hned po roce 1990. Betlém se vrátil do Svitav v roce 2015.
Je to váš splněný sen?
Těch snů bylo více. Tady opravdu nezůstalo téměř nic. Muzeum celé byl sen, aby ve Svitavách něco takového vzniklo, aby se vrátily sbírky. Uvědomovala jsem si, že betlém je hodně důležitý pro Svitaváky. Hodně na něj vzpomínali, evokuje jejich dětství a navíc to byla věc, která vznikla prací svitavských řezbářů. Měl by být v místě svého vzniku. Betlém byl uložený ve sklepě muzea deset let, ve vlhku, mezi stavebním materiálem. Byl zdevastovaný. Řešilo se i jeho odepsání, nebo umístění do náhradních míst. Tehdy se ho ujalo pardubické muzeum a de facto jej zachránilo.
Do kterého roku lidé ve Svitavách viděli kompletně sestavený?
Do roku 1961.
Jaké další expozice byly nejvíce úspěšné?
Ráda vzpomínám na začátky po roce 1990, to byla euforie, kdy jsme rozjížděli činnost muzea. Lidé byli vstřícní. První výstavy byly hodně úspěšné. Řemesla, Komenského školství, mapovali jsme jednotlivé oblasti. Nejvíce úspěšná byla asi výstava Lega. Snažili jsme se vždy představit něco nového, co ještě jinde nebylo. První výstava Lega v České republice byla právě ve Svitavách.
Oslovili jsme spolek sběratelů Lega a byla to asi jediná výstava, na kterou lidé stáli fronty. Jezdili z celé republiky. Ale byly i další krásné výstavy. Jiří Kolář, několik výstav jsme dělali s fotografem Jindřichem Štreitem. Vzpomínám i na spolupráci s Olbramem Zoubkem nebo Jiřím Dudychou. Padesátiletou tradici mají výstavy regionálních výtvarníků. Těší mě, že se umění věnují i mladí lidé. Unikátem je sbírka řezbáře Aloise Petruse. V 90. letech žila ve Svitavách ještě jeho dcera a tehdy jsme získali takřka celou jeho pozůstalost. Odkoupili jsme i jeho díla, loutky, nábytek, hračky, ale hlavně jsme získali fotodokumentaci, korespondenci, návrhy děl…
Na Aloise Petruse jste navázali řezbářským memoriálem. Bude pokračovat?
S memoriálem jsme začali v roce 2010, tehdy nás na to přivedly topoly na svitavském stadionu, které se měly kácet a nám to bylo líto. Postupně sochy obměňujeme. Letos se memoriál uskuteční na muzejní zahradě a má téma muzikantské lavičky. Ve Svitavách totiž žila řada dobrých muzikantů a bylo by pěkné je připomenout. Vybíráme pro lavičky místo ve městě a rádi bychom, aby zůstaly někde pohromadě.
Je už uzavřený případ tragédie na stadionu, kdy na malého chlapce spadla jedna z vyřezaných soch po memoriálu?
Ne, bohužel není.
Jako ředitelka muzea jste potkala i celou řadu známých osobností, mimo jiné Václava Havla.
Václav Havel je určitě největší osobností, se kterou jsem se potkala. Ve Svitavách byl jednou a několikrát jsme za ním byli v Praze. Byl to úžasný člověk, skromný s inteligentním humorem. Setkala jsem se s řadou dalších úžasných lidí, s Medou Mládkovou, s Jindřichem Štreitem, se kterým už jsme přátelé. A také s pamětníky na období holocaustu.
V roce 1994 tady byla předpremiéra filmu Schindlerův seznam a odhalovala se pamětní deska Oskaru Schindlerovi. Připravili jsme malou expozici, ale zjistili jsme, že do Svitav jezdí lidé ze zahraničí a hledají muzeum Oskara Schindlera a jsou zklamaní, když vidí jednu malou výstavu. Proto jsme v roce 2008 jsme otevřeli expozici Oskara Schindlera a začali pořádat projekt Hledání hvězdy Davidovy, zvali jsme osobnosti a pořádali akce k holocaustu.
Vystřídala se tu řada lidí, kteří mě ovlivnili na celý život tím, co prožili a jak dokáží být tolerantní. Oldřich Stránský, který prošel několik koncentračních táborů. Arnošt Lustig a jeho až šibeniční humor. Hodně mě ovlivnila setkání v roce 1998, kdy jsme organizovali sympozium k výroční narození Oskara Schindlera a obeslali řadu jeho Židů. Máme od nich nádherné dopisy. Tehdy přijel Viktor Dordheimer z Anglie, který přežil tábor v Brněnci. Na toho taky nezapomenu.
Svitavy byly sudety, po válce se tu vyměnila většina obyvatel. Jak brali muzeum?
Lidé neznali historii města před rokem 1945. Nikdo nevěděl, že nádhernou budovu naproti muzeu nechal postavit mecenáš Ottendorfer, který ji zaplatil, nechal postavit nemocnici, sirotčinec, přispěl na vyšší reálnou školu. Málokdo věděl, kdo postavil Langrovu vilu. Jaká byla historie náměstí, jak dříve vypadalo? Pátrali jsme v historických dokumentech, knížkách. I po roce 1990 tady byla velká nesmiřitelnost s němectvím. Komunikovali jsme s odsunutými Němci. Zpracovali jsme registr starých hrobů, starostů, továrníků, nechali postavit kříž sebevrahů z roku 1945. Odhalili jsme pamětní desky významných obyvatel Svitav. Snažili jsme se tu paměť vrátit.
Jak to Svitaváci přijímali?
Rozporuplně. Dostávali jsme i drsné dopisy. Starší generaci se nikdo nemohl divit, prožili válku.
Ve kterém období chodili lidé asi nejvíc do muzea?
Historicky největší návštěvnost jsme měli v minulém roce. Dělá to hodně spolupráce se školami. Vždy jsem říkala, že každé muzeum musí mít profil, kterým se odlišuje od okolních. Iritovala mě muzea, která vypadala jak přes kopírák. Archeologie, přírodověda, válka, současnost… To nemůže lidi nadchnout. Každé muzeum by mělo mít historii svého místa, ale i něco čím se liší.
Díky pračkám a Schindlerovi se nám tohle povedlo. A důležité je dostat do muzea děti, které pak přivedou i rodiče. Podařilo se nám v roce 2014 připravit projekt muzejní animace, vybudovali jsme muzejní dílny, oslovili jsme ředitele škol, co by pro ně bylo zajímavé. Měli zájem o regionální historii, řemesla… Získali jsme peníze na vybavení dílen, vydání knih, ale i na dva roky na lektory zdarma. Vystřídaly se nám tu za dva roky všechny školy ze Svitav a okolí. Chodí dodnes.
Jak byste zhodnotila více než 44 let v muzeu?
Byla to krásná léta s krušnými výhybkami. Každý chce, aby po něm něco zůstalo. Život je hrozně krátký. Když se za sebe podívám, tak těch 40 let a hlavně posledních 30 bylo až hektických, hodně naplněných. Zanechávám fungující muzeum a v sobě si odnáším setkání s řadou úžasných lidí. S výtvarníky, politiky, lidmi z období holocaustu. Ale hlavně jsme měla obrovské štěstí na výborné kolegy.
Opouštíte muzeum úplně?
Odchod je pro mě složitý, vždyť já jsem tady vlastně bydlela. Nakonec neodcházím úplně, i když jsem původně chtěla. Domluvili jsme se, že zůstanu na krátký úvazek a budu dál pracovat na betlému a případně pomáhat na výstavách.
Kdo je vaším nástupcem?
Hynek Stříteský. Vrací se zpátky domů, pochází z Ostrého Kamene, vystudoval svitavské gymnázium a Karlovu Univerzitu. Celý život dělal v Národním technickém muzeu nebo v Národním muzeu v Praze. Myslím, že to je odborník a že muzeum posune někam dál. Má nápady, bude se více věnovat odborné činnosti, sbírkám a to je moc dobře.
Takže u vznikajícího muzea betlémů budete.
U toho bych chtěla být, protože, jak jste říkala, je to moje srdeční záležitost.
20
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
