V souvislosti s pandemií covid-19 jste začali s bohoslužbami vysílanými na youtube.
Popravdě vysíláme tak už třetím rokem každou neděli. Chtěli jsme vyjít vstříc jak našim nemocným, tak nakročit ven, za zdi z betonu. A v souvislosti s touto situací se naopak ukazuje, že nestačíme „konkurenci“, která má novější a kvalitnější zařízení. V souvislosti s velkou investicí, která by měla stavebně proběhnout na podzim by se měla pořídit i dvojice kamer, aby se dal snímat kvalitněji zvuk i obraz.

Máte zpětnou vazbu, zda je o tyto přenosy zájem?
Na naše bohoslužby se dívají lidé, kteří si je hledají cíleně. Dokonce sledují naše bohoslužby i krajané z Kalifornie v USA a píšou nám. Právě kvůli nim vidíme, že je dobré do této služby investovat. Nechceme se stát televizní církví, ale máme zájem zasahovat větší okolí a rozmanité skupiny společnosti.

Blíží se Velikonoce, největší svátky v roce, jak se na ně připravujete?
Každé Velikonoce jsou jiné, vnímám to tak za svých třicet pět let služby v církvi… Proto je tato situace jiná, ale není zvláštní. Připravuji se samozřejmě větším objemem práce, aktivitou nasměrovanou k lidem. Pravda, dnes mohu používat novou techniku, což mne naplňuje nadšením. Mohu telefonovat, chatovat včetně videa. Učí se to i senioři. To mi připadne skvělé. To jsme kdysi neměli. A těší mne rozvoj on-line aktivit i v dalších církvích. Je to napínavé, vzrušující…

Jak oslavíte svátky v Litomyšli v Novém kostele?
Vlastně každý den je nějaká videokonference, virtuální setkání a chystáme dva přenosy – v pátek v 9.30 a v neděli v 9.30. Něco se chystá na zámeckém návrší, jakési čtení Bible. Taky je otevřené ještě nějaké společné ekumenické vysílání z piaristického chrámu – neliturgická forma oslovení spoluobčanů… V Novém kostele povzbuzujeme tatínky rodin, aby byli domácími kněžími, aby byli s dětmi a s manželkami častěji – venku i u společných neformálních bohoslužeb. Nebojíme se je povzbudit, aby to byli tentokrát oni, kdo budou lámat chléb a podávat víno… Já sám nahrávám denně večer podcasty a věším je na internet, takže se propracovávám a makám na věcech, které bych asi před rokem ani neuvažoval dělat. Začal jsem s přípravami už v lednu, jako bych to tušil.

Zažil jste někdy svátky, kdy byste nemohl sloužit bohoslužbu v kostele?
Ano, pamatuji zelené Velikonoce na vojně. Sloužil jsem v rotě týlového zabezpečení bojové brigády protivzdušné obrany státu a tehdy měli soudruzi nějaký strach, takže dvakrát bez Velikonoc… Ale Velikonoce nejsou vázány na kostely. Ty kostely jsou nakonec zbytné, jak se říká. Potřebujeme jen lidi, člověk člověka. Nesejde ani na množství. A tak jsme si posloužili i na vojně, za rohem na dlouhé chodbě jsme měli kostel s tradičními katolíky…

Zákazy, omezení… Vnímáte na této současné situaci i něco pozitivního?
Já jsem od začátku poslušný, zrušili jsme bohoslužby v době, kdy se druzí ještě smáli a pak to v pátek před neděli vše odvolávali. Nosím roušku i před kamerou jako výraz solidarity s těmi, kteří musí být zabaleni v téměř protiatomovém obleku. V nemocnici mi pracuje manželka. Po pravdě si myslím, že to všechno nemá zásadní vliv. Leda pro zmírnění ostrého nástupu nemoci. Od začátku jsem přesvědčen, že se musíme každý nějak skrz tu nemoc dostat. Jestli mne něco znepokojuje, tak je to strach, který devastuje vztahy. Strach jednoho před druhým – protože – „Vím já, zda nejsi nemocný?“ Pak cítím, že se lidé budou těžko vzdávat představ o budoucnosti. Brzo zjistí, že se všechno nevrátí do normálního provozu. Už teď jsou někteří lidé agresívní. A je to strach, který chápu. Ano, ale budeme muset velice slevit z představ, cílů a plánů. Těší mne vlna solidarity, takové lidské přiblížení v práci pro druhé, spolupráce, nadšení z dobrovolnictví. Baví mě svérázný humor v těchto dobách. A dobře se ukazuje „kdo je kdo“. Myslím, že to církev nutně potřebovala, aby nás něco vyosilo ze zaběhnutého režimu. Vede nás to k podstatným věcem života. A snad i k sobě blíž.