Bývalého učitele a fotografa Miroslava Škrdlu potkávají lidé každý den v ulicích Litomyšle. Nechybí také na žádné akci ve městě.
Kdy jste si koupil svůj první fotoaparát?
To bylo už za druhé světové války, asi v roce 1943. Bylo mi jedenáct let. Fotoaparát jsem dostal od rodičů. Dokonce do něho procházelo slunce nějakou uraženou částí, kterou jsem vždycky zalepil chlebem. Tím jsme fotil rodinu a známé. Potom jsem přišel do Zlína, kde měli fotokroužek. Začal jsem do něho chodit, koupil jsem si první pořádný aparát za peníze od rodičů. Později jsem si sehnal zrcadlovku.
Nejste rodák z Litomyšle, ale žijete tady už dlouho. Ve kterém roce jste se do města přistěhoval?
V roce 1953, protože odtud pochází moje manželka. A později jsem začal učit na Zámecké. V šedesátých letech zemřel městský šafář Jan Matoušek, který jezdil s trakorem a o všem věděl a fotil. Převzal jsem práci vlastně po něm. Mám v archivu fotografie Litomyšle, ze škol, pionýra a mapoval jsem dění ve městě včetně prvních májů. Fotografoval jsem také srpen 1968, první volby v roce 1990 i listopad 1989.
Kolik snímků čítá váš archiv? Máte to vůbec spočítané?
Odhaduji, že mám asi třicet tisíc negativů. Rozsáhlý je ovšem rovněž digitální archiv. Troufám si tvrdit, že stejný počet mám také digitálních snímků. Ony se ale některé události opakují.
Kterých snímků si nejvíce vážíte?
Vnímám všechny své fotografie. Znamenají pro mě vzpomínky na různé akce.
Průřez tvorbou Miroslava Škrdly najdou nyní lidé v litomyšlském Regionálním muzeu. Zachycují nejen tradiční akce, jako je festival Smetanova Litomyšl, spartakiády, události ve školách, majálesy, ale také ojedinělé momenty. Mezi ně patří mimo jiné přeprava nadměrných nákladů přes náměstí nebo nehoda autobusu z roku 1968, který řídily dvě nezletilé děti z Blanska. Autobus narazil do podloubí na náměstí, ale naštěstí se nikomu nic nestalo. Lidé na fotografiích poznávají svoji rodinu, sebe a přátele. Návštěvníci muzea mimo jiné na dobových snímcích porovnají proměny Litomyšle.
