Zároveň lektoruje seberozvojové kurzy, píše blog a věnuje se dramaterapii. Všechny jeho aktivity pojí jedno. Improvizace. Činnost, která podle něho hraje podstatnou roli nejen v divadle, ale i v životě.

Co vás na improvizaci zaujalo?
Svoboda. Člověk se může díky improvizaci stát čímkoliv. Dost rychle jsem pochopil, že v mnoha případech slouží jako seberozvojový a případně i terapeutický nástroj. Časem se mi tohle přesvědčení potvrdilo. Našel jsem si lektory z osobnostního rozvoje a začal se vzdělávat nejen v herecké improvizaci, ale i v aplikované. To mě přivedlo k seberozvojovým kurzům a později k terapeutickému výcviku.

V čem spočívá výcvik?
O tom se hrozně těžko mluví. Směr, který studuji, se nazývá vývojové proměny. Vznikl v 70. letech a v Čechách se mu věnují Viktor Dočkal a Beate Albrich. Právě oni umožňují výcvik, který trvá asi čtyři roky. Jsem teď v jejich druhé výcvikové skupině a začínám praktikovat. Pracuji s lidmi s duševním onemocněním. Může jít o problém s komunikací, uvědoměním si vlastního těla nebo zvládnutí úzkosti.

Jakým způsobem problém řešíte?
Společně o tom hrajeme. Nejde nám ani tak o příběh, jako spíše o člověka v terapii. Jde o práci s tělem, projekcí a prostorem, vlastním jednáním a stabilitou v nestabilním světě. Hlavní inspirací je Rogeriánský přístup. Pro něj je důležité, aby byl klient přijat terapeutem. Dokud člověk sám nezačne o daných věcech mluvit, terapeut se o nich nezmiňuje. V minutě, kdy osoba problém pojmenuje, můžeme o něm začít hrát. Do té doby to může být téma bolavé či tabu. Pokud ho v nesprávnou chvíli pojmenujeme, člověk může přejít do obrany.

Kromě dramaterapie se věnujete i jiným činnostem. Známí jsou vaši Paleťáci.
Paleťáci jsou začátek. Kdyby nebylo jich, není ani terapie. Vždy jsem měl velké štěstí na lidi a Paleťáci nejsou výjimkou. Hrajeme od roku 2009. Druh improvizace, který děláme, se do Česka dostal asi v roce 2002. Začali jsme na krátkých formátech, je to taková komedie. Jsme i součástí Improligy.

Co je na tom speciálního?
Tento druh improvizace vznikl v Kanadě. Dva kluky pobuřovalo, že lidé chodí víc na hokej než na divadlo. Tak vymysleli hokejový formát divadla. Sejdou se dva týmy a zápasí spolu v improvizaci. Je tam i rozhodčí, který píská fauly, jako je šaškování nebo to, že je hráč mimo rámec hry. To je asi ten nejzákladnější formát, který děláme. Je to vždycky obrovská zábava, navíc člověk potká i ostatní týmy z České republiky.

A další formáty?
Například Improshow, což je vlastně zápas bez druhého týmu. To už člověk hraje s lidmi, které dobře zná. Navíc jsou tu vždy nějaká pravidla, která celou improvizaci ztíží. Téma nám vymýšlí diváci. Mohou navrhnout prostředí, inspiraci, kategorii nebo postavy.

Zní to trochu jako pořad Partička…
To nám lidé říkají. Vždycky ale zvedám obočí a odpovídám, že ta vznikla o několik let později. Navíc Partička postrádá podle mého jednu ze základních dovedností každého improvizátora, a to je spolupráce. Mám dojem, že ti kluci spolu moc nespolupracují. A to je podle mého něco, co k improvizaci neodmyslitelně patří.

Jaké ostatní dovednosti by měl improvizátor umět?
Kromě spolupráce musí zvládat schopnost koncentrace, komunikaci, vnímavost a kreativitu. Na pódiu bychom na sebe měli umět reagovat. Náš soubor nezkouší, ale trénuje. Jednou za týden se na tři hodiny sejdeme a cvičíme nejen základní dovednosti a komunikační statusy.

Pořádáte i kurzy pro veřejnost…
Kurzy jsou zaměřené hlavně na osobnostní rozvoj. Zdá se totiž, že techniky improvizace pomáhají člověku lépe poznat sám sebe. To je ale dlouhodobější kurz a poměrně intenzivní práce. Já třeba pořádám i kratší, jednodenní kurzy, které jsou zaměřené na zaměstnance firem. To, jak je pak workshop vedený, ohýbáme podle potřeb zákazníka.

Jaké jsou nejčastější požadavky?
Zatím jde hlavně o komunikaci, kreativitu a spolupráci. Zájem je o prezentační dovednosti či teambuilding. Nejde jen o to, že se spolu bavíme, jak si mnozí myslí. Většinou s lidmi zkoušíme, jak být na pódiu a jak si na něm vybrat prostor nebo jak zahnat trému a mluvit s publikem. Je to hodně praktické. Při teambuildingu se snažíme zabývat potřebami lidí nebo jak nastavit komunikaci.

#clanek|4091790

Hrajete také v inscenaci BludištěM.
S Martinem Hakem jsme vytvořili takovou cestu do hlubin mužské duše. Myslíme si, že mužství teď prochází krizí, takže si klademe otázku, kam zmizeli moudří a silní muži. Lidé z toho odcházejí naštvaní, spokojení, pobavení. Každopádně to v nich něco zanechá, z čehož mám radost.

Takže jde o divadelní hru?
V podstatě ano. Hlavním nástrojem je vyprávění. BludištěM jsme začali psát před třemi lety a stále ještě není dokončené. Scházíme se na pódiu jako dva vypravěči a neustále si klademe nové otázky, nad kterými přemýšlíme. Žádné představení není stejné.

U divadla jste už deset let. Myslíte si, že vás nějak změnilo?
Já jsem byl a stále jsem takový divno týpek. Měl jsem kapelu Z-vrchu-drát. Hráli jsme folk rock. Ale i když jsem zkušenosti z pódia měl, vždycky jsem se před lidmi styděl. Může za to i to moje malé oko. První reakce lidí na mě je, že se vždycky trochu leknou. S tím jsem žil dlouho a právě improvizace mi pomohla, abych si sám na sebe zvykl.

Děláte improvizaci i kvůli sebepřijetí?
No zároveň mi to přijde hrozně užitečné. Když hrajeme a lidi si u toho odpočinou, tak jsme někomu pomohli. Když vedu kurz, kam přijde šéf, že chce být na podřízené více direktivní, ale odchází s tím, že se o ně bude více zajímat, je to skvělý. A terapie? Ta bez debat může mnoha lidem pomoci. Mám totiž pocit, že dnes vede názor, že si každý musí pomoci sám. To je ale strašná lež. Pokud má člověk problém, neměl by se stydět vyhledat pomoc. Člověk v tom nemusí být sám.

Tereza Ryšanová