Stránka Řádků důvěry se těší mimořádnému zájmu čtenářů. Do redakce chodí desítky dopisů. Proto mějte strpení, i váš příběh vbrzku zveřejníme.

Rád odpovím a pak se sejdeme

Po desetiletém zklamání jsem se rozhodl napsat do Řádků důvěry.
Hledám přítelkyni, která již také nechce být sama. Jsem z Pardubic, jmenuji se Pavel a je mi 44 let. Mám rád cestování, přírodou, sport, kulturu i hezké chvíle doma. Mám malou chatu ve Slatiňanech, na kterou jezdím v sezone. Letos mám touhu oslavit na chatě vstup do nového roku a rád bych tak učinil se ženou stejného nebo přiměřeného věku, dítě nevadí.
Jsem nekuřák a alkohol piji pouze na oslavách. Nesnáším lhaní a faleš. Nejsem vlastníkem auta a nemám ani žádný majetek, přesto možná někdo ocení, že jsem kamarádský.

Pokud některou ženu zaujme můj dopis a napíše nebo zavolá, rád odpovím nebo se sejdeme. Pevně doufám, že do nového roku nebudu vstupovat sám, ale že na to budeme dva nebo tři. Těším se Pavel T.

Jsem jedináček z dobré rodiny

Můj příběh možná bude pro mnohé banální, přesto může být ukázkou toho, jak rodiče svými hloupými postoji mohou někdy svým dětem zkomplikovat, nebo úplně zkazit celý jejich život.

O mém životě vlastně vždy rozhodovala matka. Co si mám obléct, co jíst, kam chodit do kroužků a za zábavou, jaké mít kamarády, co si myslet, co říkat…

Jsem jedináček z takzvané dobré rodiny. Matka měla velké ambice, ale jí samotné se nikdy nepodařilo vystudovat vysokou školu.
Otec je ale lékař, a tak si oba mysleli, že půjdu v jeho stopách a vystuduji medicínu. Tam jsem se skutečně hned napoprvé dostal, ale po druhém semestru jsem se z toho zhroutil.

Nezvládal jsem učení. Dřel jsem od rána do večera. Medicína mi ale nic neříkala a pitevna mě doslova deptala. Sesypal jsem se a skoro půl roku probíral svůj život a své problémy s psychologem. Doporučil mi změnit vysokou školu, nebo začít pracovat.
Jsem spíše technický typ, a tak jsem se rozhodl zkusit stavařinu. Není asi potřeba říkat, že mí rodiče byli tímto mým výběrem profese hodně zklamaní. Hlavně matka.

Možná by byla pro ni přijatelná alespoň architektura, ale mít doma „lepšího zedníka“ se jí nelíbilo. Otec to ale nakonec akceptoval.
Vysokou školu jsem nakonec zdárně ukončil a začal pracovat v jedné projektové kanceláři. Jenomže stavebnictví se v posledních letech u nás moc nedaří. Přišel jsem o práci. Bylo to pro mě peklo – být na podpoře a zároveň bydlet doma u rodičů.
Denně jsem měl na talíři, že kdybych dokončil medicínu, nebyl bych dnes bez práce, protože lékařů je u nás málo.
Hádky a výčitky vyvrcholily tím, že jsem prostě jednoho dne sbalil kufr a práskl dveřmi. Netušil jsem, že se toho vůbec kdy odvážím. Odporovat mé matce!

Skončil jsem v hotelu. Je to ale drahé ubytování. Jako nezaměstnaný jsem si to mohl dovolit jen pár dnů.
Musel jsem začít řešit věci, se kterými jsem si moc nevěděl rady. Do té doby za mě všechno vlastně vždy řešili rodiče. Najednou to na mě dolehlo. Byl jsem bez práce, bez peněz, bez domova, s rozhádanými rodiči, kterým jsem chtěl dokázat, že se o sebe umím postarat.
Potřeboval jsem hlavně práci, abych měl peníze. Na úřadu práce vám moc nepomůžou, obvolával jsem kamarády a známé. Ale taky nic.
Čtvrtý den už jsem neměl sílu ani vylézt z postele. Měl jsem pocit marnosti, zbytečnosti. Už jsem se viděl, jak se vracím s prosíkem k rodičům.

A pak se stal takový malý zázrak, jinak to nazvat neumím. Ráno znenadání vstoupila do mého hotelového pokoje dívka – pokojská, která přišla jako obvykle uklidit. Asi nevěděla, že tam ještě jsem. Vždycky jsem totiž hned po ránu vyrazil do města, obcházel jsem firmy a poptával se po nějaké práci.

Ten den jsem ale ještě ležel v posteli. Omluvila se, že ruší, a že přijde uklidit později. Zřejmě jí ale neušlo, že jsem úplně na dně.
Chtěl jsem být sice sám, ale pak jsem si to rozmyslel, když už nic, tak se aspoň vypovídám. Vždyť je to přece jedno, neznala mě.
Svěřil jsem se jí a ona jen seděla a poslouchala. Pak se beze slova zvedla a odešla.
Myslel jsem, že tím je to vyřízeno. Hodně se mi ale tehdy ulevilo, všechny ty emoce jsem ze sebe dostal. Vrátila se asi za patnáct minut, pusu rozesmátou od ucha k uchu.

Uvědomil jsem si, že se mi moc líbí. Štíhlounká, drobounká, s dlouhými černými vlasy do culíku a ofinu sepnutou sponkou s červenou beruškou. Zeptala se mě, jestli opravdu chci jakoukoliv práci. Byl bych šťastný, i když bych jen zametal chodník.
Řekla mi, že mluvila se svým strýcem, který má zahradnictví a služby, které s tím souvisí. Jestli prý chci, tak tam můžu hned zítra nastoupit. A že přímo v zahradnictví má i dva zahradní domky, kde bych mohl dočasně bydlet. Alespoň bych firmu večer ohlídal. Ani minutu jsem se nerozmýšlel.

Ještě týž den jsem se s jejím strýcem domluvil a další den nastoupil. Jsem tam už více než rok. Tak snadné to ale pro mě nebylo. Musel jsem se toho spoustu naučit a ještě mě toho hodně k učení čeká. Ale jsem šťastný. Pěstuju kytky, stromy, zeleninu… Práce je to špinavá, ale voňavá.

V zahradním domku jsem taky dlouho nezůstal. Brzy jsem si sehnal podnájem, kam se za mnou přestěhovala i „moje pokojská“. Tak nějak jsme se do sebe zamilovali. Ty její sponky s beruškami se teď povalují po celém bytě. Usmálo se na mě štěstí. Od září jsem si navíc začal dálkově doplňovat vzdělání na zahradnické škole. Co mě trochu mrzí, je, že mé štěstí nesdílí i mí rodiče. Chtěl jsem to urovnat, ale když jsem je navštívil a řekl jim, čím se živím a s kým žiju, nedokázali potlačit zklamání.

Hlavně matka mi hned začala vyčítat nevděk. Ale že mi odpustí, když se vrátím domů, s „tou holkou“ se rozejdu a najdu si „nějaké slušné“ zaměstnání. Na nic z toho jsem nepřistoupil, takže jsme se ve zlém rozešli. Už si nechci nechat mluvit do života. Jsem rád, jak to je. Nestydím se ani za svou holku, která mi tolik pomohla, i když nemusela. Nestydím se ani za to, že bydlím v podnájmu, a ani za to, že se živím rukama jako zahradník. Čtenář Deníku

Žena nemusí být hubená, ale přítulná

Milé čtenářky, jsem sám, je mi 78 let a protože se blíží Vánoce, je mi smutno.
Mám rád dechovku, operetní a operní hudbu, sport (fotbal, hokej, basket). V mládí jsem působil jak ve sportu, tak i v kultuře (zpěv, hra na housle). Mám malý byt a rád bych se seznámil se ženou, ne hubenou, přítulnou, která by mi přinesla radost do života, trochu něhy a lásky.
Snažím se žít zdravě bez viditelných zdravotních obtíží. Jsem abstinent, nekuřák, což očekávám i od partnerky.
Těším se na odpověď , ostatní údaje poskytnu při bližším seznámení. František z Chrudimi

CHCETE NAPSAT DO ŘÁDKŮ DŮVĚRY?

Do Řádků důvěry můžete napsat vlastní příběh, v němž se podělíte o své starosti, samotu, ale i radosti a úspěchy. Možná právě touto cestou získáte nová přátelství. Své příspěvky s kontakty na vás (adresou a telefonním číslem) i odpovědi na zveřejněné příběhy posílejte na adresu Hradecký deník, Řádky důvěry, Kladská 17, 500 03 Hradec Králové, případně na e–mail milena.holmanova@denik.cz. Neuveřejňujeme anonymní příspěvky. V případě odpovědi uveďte vzadu na obálce, komu odpovídáte a datum otištěného příspěvku. Dopisy adresátům doručíme.