„Uvítali bychom, kdyby se pečovatelům podařilo sehnat svozový automobil. Neumím si představit, jak to bude třeba za pět let. Autobusy sice jezdí, ale nepravidelně . Veškerý čas bych strávila cestováním,“ obává se o synovu budoucnost šedesátiletá Jaroslava Ševčíková. Na Domeček však nedá dopustit. Od doby, co Stanislav pečovatelské zařízení navštěvuje, jeho stav se viditelně zlepšil. Podle rodičů je také samostatnější.