Manželka gymnaziálního profesora Vincence Talandy byla také celý život učitelkou. Pedagogickou prací strávila plných 27 let. Přerušilo ji desetiletí, kdy se věnovala svým čtyřem dětem. „Bylo to radostné avšak složité období. Sama jsem vychovala všechny děti, nevařilo se ve škole, proto jsem musela denně vařit všechna jídla. Málo jsem odpočívala, neboť má rodina pochází z valašského Palačova nedaleko Hodslavic. Nikdo z mých pěti sourozenců nebyl nablízku. Vstávala jsem o půl šesté a chodila spát po půlnoci,“ vzpomíná Marie Talandová. „Když jsme přišli s manželem před 70 lety sem do Poličky, bývalo mi často smutno. Trvalo mně poměrně dlouho, než jsem si zde zvykla.“
Tato příjemná dáma miluje děti a všechny lidi vůbec. V poslední době, kdy hůře vidí, nechce chodit sama ven kvůli tomu že včas nerozpozná kolemjdoucí, kteří jí zdraví. Má strach, aby nepůsobila pyšně. Největší radostí života paní Marie jsou její potomci, nyní již všichni v důchodu, kteří pravidelně za maminkou jezdí na delší návštěvy. Kvůli nim se vzdala možnosti stát se středoškolskou profesorkou, ale rozhodně toho nelituje. Vždyť například i ředitel Masarykovy školy Karel Neřold či jeden z tvůrců pražského metra Petr Stejskal (dnes již zesnulý) zažili hodiny s paní učitelkou, která nerada dávala špatné známky.
Mezi nejšťastnější okamžiky života Marie Talandová řadí dny, kdy všichni synové i dcery úspěšně složili maturitu a dokončili vysokoškolská studia. Dcery žijí v Praze. Marie je geoložkou a Eva dirigentka. Pravidelně řídí sbor vystupující na vánočních koncertech u stromu na Staroměstském náměstí. Synové Pavel (matematik) a Petr (architekt, projektoval např. poličské sídliště Hegerova, či rekonstrukci Tylova domu) se usadili v Brně.
Těžkou chvíli prožila, když ve dvaačtyřiceti letech prodělala zauzlení střev, kdy čtyři dny strávila v bolestech. Myslela si, že zemře, i s celou rodinou se rozloučila, ale nakonec se podrobila úspěšné operaci. „Pan doktor Oškrdal mi řekl, že sice je gynekolog, ale že nesmím umřít. Podívejte se, a já jsem tady od té doby více jak padesát roků. Odvedl dobrou práci.“ směje se babička šesti vnoučat a prababička téměř dvacítky pravnoučat.
Protože je již 18 let vdovou, stará se o domácnost sama. Zastane všechnu lehčí práci včetně nákupů. Jen obědy jí vozí pracovnice pečovatelské služby z DPS Penzion. Svěží mysl udržuje komunikací s rodinou i okolím. Píše dopisy příbuzným, občas publikuje články. Pokud si chce popovídat a zrovna nikdo nepřijde na návštěvu, tak telefonuje. Kromě pevné linky bravurně používá dva mobilní telefony, u nichž, na rozdíl od většiny populace, by nemusela mít žádný interní telefonní seznam, jelikož si pamatuje všechna potřebná čísla.
„Pochutnám si moučnících a sladkém, ráda peču,“ přiznává se paní Talandová: „Nikdy za celý život jsem nevypila litr vína, teprve ne kořalky! Nejraději mám mléko, plnotučné, vypiji během týdne čtyři i pět litrů.“ Aby byl recept na dlouhověkost úplný, musí se přidat láska rozdávaná po celý život kolem. „Na věčnost půjde se mnou jedině to, co jsem rozdalasi nic nevezmu sebou jedině to půjde se mnou, co jsem darovala. Asi proto, že miluji všechny lidi, mne zde Bůh nechává bezmála století,“ doplňuje závěrem vzácná paní, která se narodila ještě v rakousko–uherské monarchii.
Pracovníci pečovatelských služeb v regionu také potvrzují, že přibývá občanů s vysokým věkem. jejich služeb právě tito lidé využívají, ale bohužel sami pečovatelé přiznávají, že stihnou většinou zajistit pouze služby spojené s praktickým životem. Nezbývá jim čas na zastavení se a poklidné vyslechnutí seniorů. V okrese navíc chybí pracovníci s potřebným vzděláním pro pečovatelské služby.

SYLVA HORÁKOVÁ