Své ano si řekli na svátek svatého Vojtěcha 23. dubna 1949 v kostele svatého Mikuláše v Týništi nad Orlicí.
„Vše je jen otázkou respektu k tomu druhému. Občas musí člověk i ustoupit,“ míní Jaroslav Paděra, který celý život pracoval na krajské, později okresní prokuratuře v Pardubicích. S manželkou Zdeňkou se seznámil díky své sestře. „Pracovali jsme spolu v zemědělské komoře,“ doplňuje paní Zdeňka.

Životní cesty zavedly manžele Paděrovy nejprve do Litomyšle a nakonec do Pardubic. „V bytě, který jsme tady získali, bydlíme již přes pětapadesát let a vychovali jsme v něm dvě dcery,“ tvrdí pětaosmdesátiletá Zdeňka Paděrová, dlouholetá vedoucí jídelny v pardubickém Domě služeb.

Láskou byla chata

Jméno Jaroslava Paděry je úzce spjato se dvěma sporty, vážícími se k Pardubicím.
„Ještě jako student gymnázia jsem hrál tenis a v roce 1936 jsem dokonce vyhrál Mezinárodní turnaj juniorů v tenisu, a sice dvouhru do šestnácti let. Po maturitě jsem ale tenisu nechal kvůli dalšímu studiu,“ vzpomíná devětaosmdesátiletý Paděra.
Celý život však zůstal věrný jezdectví.

Manželé Paděrovi říkají, že prožili obyčejný život, ale rozhodně by v něm nic neměnili. „Milovali jsme zahrádku a chatu. Tu jsme si koupili a opravili v Nových Hradech u Skutče. Teď v ní vyrůstají naše tři vnoučata,“ říká se slzami v očích paní Zdeňka.
V dnešní době, kdy se podle statistik rozvádí každé druhé manželství a téměř pětina nových manželství nevydrží déle jak pět let, je šedesát let společného soužití záviděníhodným počinem. (Lukáš Peška)